Články

Některé věci v životě neuspěchávám. Výběr životní partnerky, koupi obytňáku, …. a …. a …. třeba Steinerweg na Dachstein. Tisíc výškových metrů rozložených do 27 délek lezení v jižní stěně Dachsteinu, kde se psala historie alpského lezení. Plánoval jsem ho s různými parťáky. Sázel termíny do kalendáře, sledoval předpověď a buď to zhatilo počasí nebo parťák najednou nemohl. Takže se ze Steinerwegu stala stabilní položka na wishlistu, kterou občas opráším.Tohle léto jsme si nemuseli lámat hlavu stanovováním více záložních termínů – v kalendáři nám s Kláruší pro Dachstein zbýval jediný víkend. V týdnu před akcí se předpověď mění ode dne ke dni. Tlačím variantu: přijedeme čtvrtek – lezeme pátek – návrat o víkendu. Jelikož znám pár lezců, kteří si ve stěně pospinkali, šance bivaku ve stěně je nenulová. Hlavně ať se vyhneme výstupu o víkendu, kdy tam bude víc lidí. Nakonec kapituluju před předpovědí počasí, která velí: ve čtvrtek prší – v pátek to oschne – v sobotu výstup – v neděli koukejte být brzy ráno dole, protože dopoledne má pršet.

V pátek v půl desáté dorážíme na parkál. Přebalujeme věci, a v půl jedenácté usínáme v dodávce před cedulí s obrázkem camperu a nápisem „camping verboten“ nebo tak něco. No nejsme sami, podle počtu lezeckých dodávek tušíme, že zítra ve stěně samotou trpět nebudeme.

2.55 budík, ve 3.00 šup ze spacáčku. Studený čaj a buchta co upekl Pedro-hospodyňka (reklamní okénko: s tím chceš jet do hor!). Po půl čtvrté valíme k nástupu. Po půlhodině…

Vajoletky, no nic mi to neřeklo, ale článek na horydoly dal jasně najevo, ze to bude menší oblast. Parking v obci Křižany je pár set metrů od skal, not bad. Do skal jdete kolem rybníka, který je možno využít ke koupani, not bad. U skal je altán, ohniště a spousta dřeva kolem v lese, not bad. Jsou tu krátké i delší cesty a většinou velmi dobře jistitelné, not bad. Tam kde už duše začínajícího pískaře není šťastná, tak je kruh nebo borhák, not bad at all.

Tedy hned v sobotu dopoledne nalézáme do všech lezitelných cest a nenajde nikdo kdo smutnil, že přijel. Kdo chce tahat svoje první dvojkotrojky tak si je najde. Převis za 4, ano je tu. Spára s kruhem co lze odšlapat kolem, neni problém. Koutky, komíny, dlouhé údolní cesty, kvaky... Všeho je tu na dva dny dost. Večer rozezníme sladký dřevo a písničky prokládáme historkama z hor i nehor. Spánek v milion star hotel je krásnou tečkou za lezeckým dnem.

Následující den panuje ospalá nálada, ale stejně opět nastoupíme do cest co jsme včera nestihli. Troufalost narůstá a kdekdo si zkouší vytáhnout náročnější cesty než včera. Vajoletky jsou prostě skvělá menší oblast a to i na léto, jelikož je tu stín. Kdo sem nezajede, tak se o mnohé připraví. Stáhněte si opentopo, většina cest je nafocena, v altánu je taky topo.

Cesty a info k nim
Lahudkovy kout 4 mala vez - pro někoho snadné, pro jiné náročné. Lezte to zvenku a ok
Oldova cesta 6 malá věž - pěkná cesta převisem po madlech. Od kruhu to chce malinko odlez k obhozu a je vyhrano
…

Až když jsem v neděli nastoupila do auta a kemp Bílina nechala za sebou, uvědomila jsem si, že nováčkovské zkoušky jsou srdcovou záležitostí celého oddílu. Nejen pro vystrašené nováčky, kteří mají poprvé přesvědčivě prokázat, že po ročním vsakování horoškolních informací se vše přetavilo do dovednosti svého parťáka na skále nezabít (a samozřejmě ani neohrozit), ale vlastně pro všechny trochu aktivní členy.
„Voyeurství“ (nebo jen přirozená zvědavost?) stávajících členů, kteří neodolají nutkání a musí přijít okouknout nové maso, provází akce výcviku nováčků od prvních momentů. Na nováčkovských zkouškách, kde můžete sledovat vzestupy i pády (všech možných druhů) z první řady, tomu samozřejmě nemůže být jinak. To však zdaleka není jediný důvod.

Jasně daný program a pravidelnost horoškolních akcí jsou bezesporu tlukoucím srdcem oddílu, které do těla zákonitě pumpuje novou krev, ale okysličuje a probouzí k životu i všechny periferie. Horoškola udržuje oddíl v chodu – přitahuje zaručenou lezeckou náplní a poskytuje společenské útočiště všem již „prověřeným“ lezeckým tvorům. Oplývá puncem nostalgie, protože v oddíle jsme si jí museli projít všichni. Jako jakási neviditelná červená linka tak spojuje jednoho každého z nás.

Nebudu zastírat, že vyvrcholení ročního (m)učení v podobě zkoušek na Bořni, které prověřují odolnost aspirujícího člena přežít nejen pod tlakem již světem protřelých členů, ale také rozmarů počasí, mokré skály, neohrabanosti vašeho lezeckého parťáka nebo chybějící…

Na Brentě jsme se Erikem, že ve středu dáme po práci Sušky. Zlehka dvě, tři cesty. Dáváme si sraz na místě v půl pátý. Jako správní autisti jsem na místě 16:25. Erik se přiřítí jako správný silniční pirát na mašině značky Yamaha o objemu 125 ccm.
Lezecké ambice nejsou velké, chceme si jen zalézt. Volba padá po dlouhé debatě na Koutovou za V na Květovou věž. Cestu oba známe několikrát jsme ji tahali, takže sázka na jistotu. Erik zapluje do kouta pod nástup, rozbalíme cajky a jde se na věc. Tahám. První co mě překvapilo, bylo jištění. říkám Erikovy, tvl čtyři borháky, libová pětka. Eriko suše konstatuje, že si v tý cestě pamatuje jen jeden a že to musel někdo dojistit. Chvilku debatujeme, že nechápeme proč by to někdo dělal. V tom nás utvrzujou vedle lezoucí lezci, že to taky kdysi lezli, že Koutová je hezká a že taky nechápou, proč je to přejištěné.
V klidu lezu, nějak cvákám první borhák a přemýšlím jak k druhému. Erik kontruje, koutem to bylo lehký. No, právě že vůbec. Po deseti minutách to potupné vzdávám a nechávám se spustit z expresky. Nastupuje Erik se sebevědomím pravé pískovcové frézy. První cvaká, kličkujíce po nějaké době cváká druhé a končí.

Začínám pomalu věřit myšlence, která vystupuje stále více na povrch a říká, kterej kkt by nasekal na Suškách do pětky čtyři borháky.
Erik dobojoval a nechal se taky potupně spustit. To už víme oba, že je něco špatně. Balím rychle cajky a jdu z kopce o věž vedle. Tady na mě čumí pravá Koutová za V s jedním borhákem u…

První vysokohorská premiéra
Letní hory patří pro většinu nováčků k těm akcím, kde se poprvé ukáže, že lezení není jen tělocvična, skalka za městem a rychlá káva po práci. Najednou jsou tu opravdové vysoké hory, dlouhé nástupy, batohy, nevyzpytatelné počasí, chatový režim a zjištění, že i obyčejné umytí v ledovém korýtku může mít charakter silného zážitku. Pro některé z nás byla dokonce premiérou i samotná horská chata.

Už před odjezdem to na Discordu žilo. Řešilo se, která výstupová varianta na chatu Pedrotti je lepší, kdo s kým pojede autem, kam se vejdou lana a jestli se do kufru ještě vmáčkne člověk, nebo už jen batoh. Část výpravy zvolila poctivější variantu z Madonny di Campiglio a nesla si veškeré vybavení na zádech.

Druhá část, ke které jsem se bez většího vnitřního boje přidala i já, zvolila nástup z Molvena. Tady bylo možné si cestu trochu zpříjemnit terénním taxíkem a těžké batohy poslat nahoru nákladní lanovkou. Říkejme tomu třeba strategické šetření sil na lezení.

Výstup z Molvena byl díky tomu vlastně velmi pohodový. Jen s malým batůžkem jsme nastoupali zhruba 1100 výškových metrů a na chatu dorazili krátce po poledni, ještě za krásného počasí. Odpoledne se ale hory rozhodly připomenout, kdo je tady pánem. Počasí se začalo dramaticky měnit a někteří nešťastníci z madonnské varianty dorazili až večer, za silného deště a krupobití. Na druhou stranu, zážitek měli kompletní hned první den. Vysoké hory se vším všudy a minimálně jedna historka do hospody jistá.

…

Zase jsem se vyspal s Kláruší. Tvrdě a do růžova. Probouzím se v Klářině dodávce v rakouském Dornbirnu. Z okénka přehlédnu urnový háj za hřbitovní zdí. Asi námět k zamyšlení na začátku horolezecké výpravy. Jsme na cestě do Bergellu. Návrat na místo činu. Před rokem jsme oblézali skály v okolí jezera Albigna a vyběhli Norkdkante na Piz Badile (reklamní okénko: tuhle cestu fakt chceš!). A jelikož nám místní scenerie a parádní lezení na žule uhranulo, rozhodli jsme se vrátit a prozkoumat impozantní štíty v okolí chaty Sciora.

Sobota

Dodávka stoupá serpentinami nad švýcarským Bondem a v parkovací loterii nakonec vybojujeme první příčku – poslední místo na nejvýše položeném parkovišti, tedy nejkratší nástup. Dalších pět hodin supíme k chatě Sciora. Na dnes se nám nepodařilo ji zabookovat a tak za zvědavého okukování jejího osazenstva procházíme kolem ve stylu „my tu nejsme“ a zalomíme to v bivaku pod převisem 300 metrů od chaty.

Neděle

Nedělní menu se skládá z rozlezové cesty na Ferro da Stiro (2680 m n.m.) neboli „Žehličku“. Krčí se na úpatí více než dvakrát vyššího Piz Cengalo (3369 m n.m.) oproti kterému působí jako jednohubka. No Via Classica je jednohubka za 5a+, cca 550 m s 14 – 15 délkami. Prvních jedenáct délek zajištěných – Arco ani Srbsko v tom nehledej – odstupy mezi jištěními jsou větší. V prvních délkách nás předlézají kamzíci, kteří dohadem do 4c dávají s přehlede m ;-) Poslední 3 - 4 délky jsou bez jištění a asi největší zážitek. Nahoře jsme někdy po 14h.…

Před rokem mi o tom vyprávěl kolega, který běžně absolvuje stovkové závody. Vrátil se z dovolené a říkal, že běžel závod po ledovci mezi trhlinami, zvracel z výškové nemoci, málem nestihl limit a cíl byl na Capanna Margarita ve 4554 mnm.Zajiskřily mi oči. Margarita? Tam jsem slavila čtyřicátiny, to je srdcovka. To je závod pro mě! Bez většího přemýšlení jsem nás s Dušanem registrovala. Vůbec mě nezarazilo, že ten superběžec z práce to málem nedal. Ani to, že k přihlášce byl potřeba běžecký „životopis" a že z přihlášených nelosují, jak je zvykem, když je přetlak, ale vybírají.

Závod dvojic, start: Alagna, 1200 mnm | Cíl: Capanna Margarita, 4554 mnm | Převýšení 3400 m | Délka 17 km | Limit 6,5 hod | Povinná výbava: mikromačky, sedák, 10 m lana, přilba

Příprava

Dva měsíce před závodem mi začalo docházet, že to nebude žádná sranda. Převýšení přes tři kilometry v kuse se v Čechách špatně trénuje — nejvyšší kopec v okolí má výškových 150 m. Přesto se mi podařilo dát poslední měsíc 10 000 výškových metrů, což považuju za úspěch. Sice mám vytrvalost, ale jsem šnek a vím to.

Spoléhám na plán B: pořádná aklimatizace. Ostatní budou lapat po dechu a blinkat, a my v klídku všechny předeženeme.

Aklimatizace

Refugia stojí od 85 eur na osobu za noc, málem dostanu infarkt. Nakonec se mi podaří najít údolí, kde jde přes wintráče a bivaky udělat aklimatizaci přímo vzorovou a výrazně levněji. Plán: vyrazit o týden dřív, aklimatizovat se a u toho se nezničit.

Prvních pár dní je pohodička,…

Tento úvodní odstavec bude spíš o tom, jak jsem se tam dostal a co všechno mě to stálo, abych se mohl vydat do této mnou neprobádané země, která má snad víc ovcí než obyvatel. A věřte mi, ovcí je tam opravdu hodně.

Mé rozhodovací procesy jsou pro některé až moc spontánní, ale jaký by byl život, kdyby v něm nebylo trochu chaosu. Takže když přišla nabídka, že se uvolnilo místo na mezinárodní akci pořádané britskou organizací BMC, začal jsem nad tím zlehka uvažovat – vůbec jsem nebral v potaz, že mám spoustu povinností příští týden před odjezdem do Nizozemí. Mozek v režimu „to nějak dopadne" je mocná věc. První otázka, která se mi honí hlavou, je, jestli dostanu zelenou od Happyho. Píšu tedy dotaz a za pár minut mi volá Happy – máme krátký rozhovor, kde mu vysvětluji, že nad tím jen uvažuji a zatím nevím, jestli je vůbec možné odletět hned druhý den.

Zavěšuji hovor, sedám si k počítači a sepisuji věci, které musím stihnout vyřídit během jediného dne. Jako zodpovědný člověk to začínám řešit okamžitě – nebo aspoň předstírám, že jsem zodpovědný. V pátek ráno jsem pořád nevěděl, jestli pojedu – letět se mělo v sobotu. Zhruba z poloviny jsem ještě počítal s tím, že pojedu na Bořeň. Před obědem jsem to tedy rozsekl, i když jsem nestihl vyřídit pár věcí, začíná domlouvání s hlavním organizátorem Alexem. Odpovídá velmi pohotově a posílá mi formulář k vyplnění. Od Honoraty se dozvídám, že si potřebuji vyřídit povolení na vstup do UK. Protože nemám pas u sebe, musím počkat na večer, až…

Po pilíři Frendo koukám už dlouho, ono to ani jinak nejde, když vás kolem něj vozí lanovka a vy se tak díváte kudy ta vyhlášená cesta asi vede. Tady asi nějak po sněhu, pak tady to vypadá jako jednodušší terén, támhle je ten těžkej výšvih no a zbytek, to už se nějak doleze. Lanovka vás vytáhne těch 1500 metrů asi za 12 minut, ono to trochu zkresluje.

Petr mi na tenhle můj sen kývnul, říkali jsme si něco o tom, že nás láká představa bivakování ve stěně (to jsme ještě neměli ozkoušený) a že se nám to bude hodit třeba na další ambicióznější projekty. Nastupuje se z mezistanice lanovky na Aiguille du Midi a končí se na vrcholu, kde vás lanovka zase hodí dolů, takže takovej alpinismus naservírovanej až pod nos, stačí jen vystoupit z lanovky a vylézt to, pohoda…

Zvolili jsme strategii “rychle a zběsile” tzn. měli jsme na akci 4 dny, ve čtvrtek po práci jsme dojeli na půl cesty, v pátek odpoledne jsme na nástupu popíjeli pivo a koukali do stěny a poctivé zevlení kazil jen jeden neodbytný fakt, že do toho budem muset vlézt už zítra, pokud se chceme vyhnout odpolední bouřce, která byla hlášená na neděli. Z toho jsme moc nadšení nebyli, byli jsme unavení z cesty a z obvyklého finiše pracovního týdne. Děkuju prozřetelnosti, že jsme tak ustoupili z původního plánu se v sobotu rozlejzat, do Frenda vlézt v neděli a v pondělí “už jen vyběhnout těch zbývajících 500m po sněhu, sjet to dolů lanovkou, skočit do auta a odřídit těch 1000 Km zpátky domů”, to by nás dočista zabilo.

Místní…

Poslední květnový víkend jsme se potkali v Jizerkách, abychom si na skalách v okolí Oldřichovského sedla ověřili, zda to bude v srpnu v Chamonix fungovat.
V Jizerkách jsem lezl vůbec poprvé. Čili stojím pod skálou, která není nijak vysoká. Ani nevypadá nezdolatelně, naopak, možná i vlídně. Navážu se, nazuju lezečky a na skálu šahám. A všechno je jinak. To co zdola vypadalo jako hranka, za kterou se zvednu, je ve skutečnosti oblé žebro. Police, na kterou jsem si měl stoupnout, je ve skutečnosti oblina ze všeho nejvíc připomínající více či méně kolmé výlezy na písku. Na tu polici si nakonec přece jen opatrně stoupám, neboť musím, akorát napřímit se nemůžu, protože nad hlavou mám převislou skálu. Jsem buď v předklonu, anebo v záklonu, přemýšlím co dál. Možnost nakonec spatřím a je jí spára. Na žábu. Vybaven rukavicemi a třemi lekcemi spároškoly do ní vkládám ruku a ono to funguje. Ba co víc, cítím se v tom dobře (ten pocit si asi budu pamatovat dlouho). Teď jsou na řadě nohy. Po drobných krystalech, ne delších než centimetr, se sunu výše až opatrným výšvihem dolézám nahoru, dobírám kamaráda a spokojeně se zapisujeme do knížky s tím, že je dobojováno. Není. Slaňák je totiž tak nedostupný, že se k němu ukládám déle než dlouho. Kroutím se, sunu, nastavuju se nad ním, až do slaňáku vkládáme smyčku, do které si stoupnu a nad slaňák do spárky vložíme frienda, za který se chytnu. Nakonec si do slaňáku přece jen sedám a po krkolomném kontrolním odsedu začnu slaňovat. Až teď je…

Jaro v plném proudu, květen se pomalu chýlí ke konci a my tu máme další nováčkovskou horoškolní akci, tentokrát na pískách! V plánu jsou v sobotu Sušky a na neděli Prachov. Je to také poslední víkendovka před závěrečnými zkouškami na Bořni, takže je nejvyšší čas oprášit své nabyté znalosti, doplnit si chybějící skalní výstupy, a ještě něco potrénovat. Pro mě to navíc bude úplná premiéra v lezení na písku, takže jsem plný očekávání od věcí příštích. A už dopředu můžu prozradit, že další dva dny mě rozhodně nezklamou!

Sraz máme v sobotu v 10 hodin na parkovišti na Suškách a hned na úvod musíme řešit problém, kde zaparkovat. Je vidět, že příslib krásného počasí vylákal do skal spousty lidí nejen z různých koutů Čech, ale i blízkého zahraničí, hlavně z Německa. Někdo nedostatek parkovacích míst řeší stáním v druhé řadě (je nutné pak odjezd zkoordinovat s druhým řidičem), já nakonec zaparkuji v zatáčce asi o 500 m níž, kde na široké krajnici se ještě několik aut vleze. Na místo srazu pod Sokolí věží tak přicházím o trochu později, kdy Koviho přednáška o technice lezení na písku je už v plném proudu. Hned na začátek zaslechnu něco, co mě trochu zarazí: „….to, co my tady u nás předvádíme na písku, to nemá jinde obdoby a celý lezecký svět nad tím jen kroutí hlavou!“ Kovi nám představuje různé pískařské jistící pomůcky: tradiční smyce, bambuláky nebo nejnovější ufa. Po teoretické přednášce máme možnost si v okolních spárách tyhle věci vyzkoušet založit a pověsit se na ně.
Pak už se…

Plán zněl jasně: "8. - 10. května strávit na vícedélkách v Rakousku".

Jako obvykle se představy o destinaci a počet účasntíků do poslední chvíle měnily s předpovědí počasí. Polovina výpravy ještě po poledni v odjezdový den nevěděla, jestli neskončí v Labáku. Nakonec jsme se ale v hojném počtu 10 lidí sešli v minikempu v Peggau. Předpovědní meteoloterii vyhrála varianta Grazer Bergland - vrchovina kus od Grazu.

Pytel č.1

Lezl jsem v tandemu s Myší. Páteční ráno jsme měli pomalejší a na parkoviště pod vybranou stěnu Rote Wand jsme dorazili v 10:40 hodin. Váhání, jestli nastoupit do plánované cesty Rohrasalat ("Trubkový salát"; 5+; 9 délek) za nás vyřešila cedule u parkoviště informující a hnízdění ptáků. Po chvíli googlení respektive bergsteigenování jsme se rozhodli pro alternativu Weg der schonen Manner ("Cesta pěkných mužů"; 9 délek, 6/6- obl., zajištění: sportovní s dojištěním) Už první délka za 4+ nás přesvědčila o poctivosti místní klasy. O to víc vzdechů a stenů vyvolal stísněný koutek za 5- a další za 5. Jedním ze zlatých hřebů cesty byla bezesporu délka za 3+ s kombinací mokré skály, trávy a bahna. Vzhledem k pozdní hodině a tomu, že jsme nevykazovali převahu nad nástrahami cesty jsme se rozhodli to zapytlit 3 délky pod vrcholem (kde 2 z nich byly klíčové - nejtěžší).
S lehkou frustrací z právě zavěšeného pytle jsme se přesunuli po travnaté polici k slanění přes vedlejší cestu. To největší vzrůšo na nás ale ještě čeká. Ochabující pozornost při stahování druhé…

Ku polskiej wspinaczce skałkowej!

Když jsem se hlásil do oddílu Humanita, jedním z mých cílů a snů bylo objevovat zajímavé skalní oblasti, o kterých bych se sám sotva dozvěděl, zejména pak zahraniční. To se mi daří plnit! Jakmile jsem viděl v kalendáři vypsanou akci „Ku polskiej wspinaczce skałkowej!“, organizovanou duem Maďo s Pati (skvělá akce Rabštejn!), která nás měla zavést do známé polské vápencové oblasti Podlesice, nezaváhal jsem. Přesvědčil jsem rodinu, že není lepší způsob, jak strávit první prodloužený květnový víkend, zarezervoval jsem dvoupokojový apartmán v Trafo Base Campu (do přilehlého kempu Osada Zborow musíme pořídit větší stan), a nezbývalo, než se začít těšit!

Jak se termín přiblíží, nastane pár změn, pár nahlášených lidí odpadlo, jeden člen rodiny onemocněl, ale vše jsme zvládli a ve čtvrtek po druhé hodině odpolední jsme z Prahy vyjeli, s vizí, že se včasným výjezdem vyhneme dopravním zácpám před dlouhým víkendem. Tak ten plán úplně nevyšel, ale za necelých sedm hodin jsme již notně unaveni parkovali před Trafo Base Campem, kde jsme se v pohodě bezkontaktně ubytovali a s ostatními se domluvili, že se potkáme druhý den ráno a vyrazíme.

V pátek ráno se kolem deváté potkáváme s Maďou a Pati a za chvíli také s Martinem, Leou a malým Vítkem v kempu. Maďa plní svůj slib nevyrážet před desátou, takže kolem půl jedenácté v klidu vyrážíme písečnou lesní cestou směr Podlesice – czesz poludnova a kotvíme u prvního sektoru Rygiel s lehkými cestami, abychom…

O víkendu proběhl nácvik záchran v horolezeckém terénu, další z povinných lekcí oddílové horoškoly. Připomněli jsme si lanové techniky, kamarádskou dopomoc, od nich přešli k jednoduché a dvojité kladce, záchraně směrem dolů, nahoru, tedy technikám HOI a Strauss, ukázali si jak slanit přes uzel a jak společně na takzvané jedničce, nakonec jsme vyzkoušeli různé kombinace. Zachránit se podařilo vše, až na jeden vínem prolitý klín.
Stejně jako ostatní akce měla i tato svůj prostor v humanitním kalendáři, článek informující o tom kde se sejdeme, kdy, co vzít s sebou, kdo akci vede, a vedle toho Discord vlákno, v tom se obvykle ladí detaily a slouží jako zdroj motivace těm, co se dorazit chystají, a frustrace těm, co přijet nemohou, ale nedalo jim to nepodívat se (ano, kemp byl fajn, atmosféra u ohně, na který někdo odněkud vyčaroval dřevo, a okolo kterého se v sobotu sešlo několik kytar, rezonátor, bubínek, skvělá, to vám holt uteklo).

Bylo nás dohromady kolem třiceti, většina si přijela techniky osvojit, někdo oprašoval, další se pod záminkou „jedu si jen zalézt“ přijeli podívat, ale protože se cvičilo ve vápencovém lomu Alkazar v Srbsku a tam se dost dobře lézt dávno nedá, prokoukli jsme to, tím spíš si této družnosti ceníme. Pro daný účel je to ale místo skvělé, železa je tam ve skále dost i na to, aby se tam vedle sebe vešla ČHS se skalkarškým kurzem, my, a ještě zbylo i pro jiné.


Čekali byste, že se instruktoři objeví se suverenitou doktoranda pět min před nácvikem?…

Innsbruck je trošku díra. Ale díra je to skvělá, jen musíte přijít na to, jak na ni. To město má specifický vibe. Jak tu není moc co dělat, tak všichni sportují. Po městě vám pořád někdo pobíhá, často potkáváte lidi s lyžemi či skialpy. Městem jezdí autobus, co spojuje dva lyžařské kopce.

Proč byste sem tedy měli chtít jet a případně i strávit zimu? Asi primárně pro to, pokud chcete hodně lyžovat a nemáte energii na to každý víkend trávit dvanáct hodin v autě. Tak se sem prostě přestěhujete.

Rád bych nabídnul pár praktickýh rad, jak takovouto sezónu můžete uvařit. Ze začátku se to může zdát jako velký výstup z komfortní zóny, ale teď to zpětně hodnotím jako nejlepší možné rozhodnutí.

🥐 Ingredience, ze kterých se sezóna dá uvařit

Tady si shrneme, co potřebujete, abyste tu vůbec přežili.

Pracující

• Pracovat z Innsbrucku remote


• Našetřit si a najít si tu jen nějakou nekvalifikovanou práci (rozvoz jídla a podobné)


• Najít si tu kvalifikovanou práci (velmi těžké)

Student

• Jet studovat magistra


• Jet na erasmus

Jako student z chudého východu máte možnost pobírat stipendium. Podmínkou je tu pracovat, stačí právě třeba ten rozvoz jídla. Stipendium pokryje náklady na nájem a trošku možná zbyde.

⛷️ Lyžování a lezení

Co se týče zimních sportů, nudit se nebudete. Co se týče lezení, pokud jste zvyklí na multisport na Smíchoff, budete plakat při každé platbě vstupu.

Permice

Lyžování je drahý. Ale dá se koupit sezónní skipas. Jsou tu dvě možnosti - Freizeitticket a…

Pár týdnů před Velikonocemi se rozvířily diskuzní vody Discordu, s tím, kdo co plánuje podniknout na Velikonoce. Souhra náhod přispěla k tomu, že jsem se přidal ke skupině (Happy, Janča, TomasCh) směřující do této sluncem zalité oblasti, perfektního gelata, famózní pizzy a místy lehce oklouzaného vápna (o kterém bude ještě řeč) – do oné meky lezení, italského Arca. Pro mne volba číslo jedna a premiéra, na kterou jsem se těšil.
Do té doby jsem o Arcu slyšel pouze z vyprávění od lidí v mé sociální bublině s tím, jak je to super. Pozitivně navnaděn jsem se pomalu začal těšit. Takže hurá do Arca.

Ve čtvrtek po práci jsme vyjeli z Prahy směrem do Itálie a zhruba pár minut před 1 hodinou ráno jsme dorazili na hotel v Arcu. Zde jsme se setkali s Dekameronem. Ráno na Velký pátek jsme se potkali s Myší z PDB a Dekameronem a po vydatné snídani a namlsání na dnešní cíl cesty, kterou nám vybrala Myš – cestu La Cegnia Rossa – jsme vyrazili na nástup. Hodnocení cesty dle nového průvodce za 5c slibovalo pohodové lezení, první délka byla dobrou ochutnávkou vápna – zřejmě oblíbené cesty, kde index oklouzanosti se nestihl zatím promítnout do celkového hodnocení. Ale nepředbíhejme. Cesta plynula svižně, zádrhel nastal u třetí délky, kde se nacházel crux celé cesty. Podle topa se mělo jednat o těžší rajbák a těžký opravdu byl. Stupy a chyty, které pamatovaly prvovýstupce, jsou dávno za zenitem, dnes je nahradila kvalitně vyleštěná plocha, na které by se ani Horst Fuchs nebál udělat vajíčka v…

Uběhlo zase několik dní tak rychle, že jsem se skoro ani nestihla otočit doma ve své posteli. Máme tu další plánovanou akci na praktickou výuku zakládání vlastního jištění - POVL. Už během balení batoh obsahuje více jistícího kovu na skálu než co reálně potřebuju s sebou za oblečení, ale i tak jsem, si myslím, docela skladná. Ještě že máme skvělé kolegy v práci, kteří jsou úplnou náhodou také členy oddílu a jsou tak hodní, že mi půjčí své nové vybavení stojící několik ká. To je vážně milé a cením si té důvěry, takže na skálu jedu opravdu vybavena. 😊 Až na to lano. Věřím, že se na místě spojíme do skupinek tak, že nedostatky doplníme.

Jedu z Prahy s jinými účastníky, abychom se mohli zase lépe poznat (zároveň se jede směrem kolem těch našich, cituji, „polí“ na Hůrce) a zjišťuju, že s mým řidičem už jsem se viděla na EPO plese. Řidič se o nás skvěle postaral, protože zastavil i na jídlo v místním obchůdku. Dorazíme na chalupu a ta nás vítá mezi první příchozí, je příjemně vytopená a máme privilegium vybrat si měkkou matraci. Začínají se sjíždět účastníci, začínají se rozjíždět konverzace, hry, kytary.

Máme čas se vyspat, protože odchod na skály je až v 10h. Nemusíme prý spěchat, stačí vyrazit i v 10:03. Jako základ pro pořádné lezce jsou ke snídani objednané vajíčka se slaninou a hned po ránu jsou slyšet počty. 18 vajec v jedné míse, hromádka cibule, hromádka slaniny, deset deka, dvacet deka, třicet deka, kilo chleba…

Dnes je v plánu Kozinec. Dorazíme na skálu trošku…

Ve zkratce:
od východu je sníh z parkoviště a nad cca 2000mnm spousta nerozježděnýho prašanu. Na wintraci Neuer Prager hutte dřevo je. Vícero ledů v solidní podmínce v okolí Eisarena Osttirol jako bonus

Obsah:
1)Erikovo postřehy
2)Marci píše sloh
------------------------------------------
1)Erikovo postřehy
Nakydalo v týdnu, stihlo se to do víkendu stabilizovat. Různé modely hlásí různou předpověď. Od dobré (Meteoblue) až po špatnou. Vyhrožujou pocitovou teplotou na vrcholu kolem -20. Na AV webu o Prager hutte píšou že prý na wintráči došlo palivové dřevo.

V pátek přespáváme na parkovišti 47.1183189N, 12.4978465E. Je tam vytápěný záchod za 1e. Potkáváme tam kempující čechy, co tam lezou ledy a už zapoměly který je den.
Před penzionem u parkoviště parkuje asi 5 fízlích dodávek. A ráno jich vyràží na skitůru tak četa. To nás znervòzní. S Rufusem přidáváme do batohu zimní spacáky a karimatky, s tím že se na wintráč Marci kdyžtak nějak nasáčkuje.

Cestou nahoru potkáváme nekolik sjezdovych stop a výstupovku si musíme prošlapávat. Do wintráče u Prager hutte jsme dorazili jako první. Benga šli zřejmě na jiný kopec. Dřevo tam je, což se hodí 🙂
V závěsu za náma dorazí trojice sympatických Němců z Mnichova. Děkují za prošlápnutí stopy. To ještě netuší že vrcholový den budou šlapat oni. Nakonec dorazí dva mladý Rakušáci. Takže je nás 8 na wintráči pro 12. Pohoda. Odpoledne začne posněžovat a vydrží celou noc. Ráno je blbá viditelnost. Katze scheise! Byť je dle webkamer na druhé…

Další víkend v tahu. Sraz máme v Holešovicích. Byla jsem automaticky zapsaná kamarády do auta jako spolujezdec, takže se jenom vezu a nemusím nic řešit. Nelíbí se mi, že jedeme pozdě, nemám ráda jezdit pozdě. Přijedeme a první informaci, kterou dostáváme, že spíme na půdě, super. Zjišťujeme, že nejsme poslední i když je to čas, kdy už reálně měla začít první přednáška. Usadíme se a čekáme na zbylé účastníky, protože přednášející potřebují použít ten flipchart, který mají za úkol dovést. Můžeme chvilku vydechnout než to začne. Blok na poznámky jsem si nepřivezla, protože mám s sebou přeci telefon, ale zjišťuju, že to není nejpohodlnější a vypadá to jako že nedávám pozor. Přitom, když přednáška začne, baví mě to. Začínáme základy. Nejdůležitějším postupem při poskytování první pomoci, neboli: rozhlédni se, reaguj, rozmýšlej a rozhodni se. Když si teorii ukotvíme teoretickou částí. Přechází se k tématu resuscitace a praktickému zkoušení na figuríně. Super, že figurína ukazuje, jak moc správně resuscitaci provádíš a že nám někdo opravuje ty chyby v přímém přenosu.

Končíme pozdě večer, zhruba půl desátá hodina. Nejsem zvyklá na tolik lidí v jedné místnosti. Venku je ohýnek, u něj nikdo. Jdu se ohřát a podívat na hvězdy. Takový pohled v Praze není. Připojí se další. Začínají lehké konverzace, které někteří končí až později v noci. Pro mě je to už však skoro čas jít spát. Mám ráda svůj spánek. Na matraci, která na mě údajně zbyla o to raději.

Vstáváme před 8h. Všude někdo je.…

Tento článek je z kategorie subjektivní popis intenzivního zážitku nováčka, nikoliv seriózní report o tom kde všude jsme byli a co všechno jako oddíl vylezli nebo se o to pokusili.

Zimním Tatrám jsem se vyhýbal. A zpětně musím říct, že jsem nedocenil dobrodružně společenský rozměr této pravidelné a všeobecně oblíbené akce.
Propříště by bylo dobré překonat odpor k balení dřív než hodinu před odjezdem na vlak a vzít menší batoh než ten největší, co je ještě jakž takž možné dovléct na hlavák.

Ve vlaku jsme zabrali takřka celý vagón a započali intenzivní stmelování kolektivu.

Hlasování ohledně braní lyží dopadlo nerozhodně, ale byl jsem rozhodnutý si aspoň trochu zalyžovat, takže krámů bylo o to víc. Vynáška na chatu dostatečně připomněla, že hory nejsou žádná skalkařina s nástupem do 30 min po rovině od auta. Prvotřídní ledovka nás vesměs donutila přezbrojit brzy na mačky nebo pásy.

Ubytování a spárování do kójí v útulné podkrovní kůlně proběhlo podle rychlosti při vynášce a patrně i podle úrovně tolerance k bordelu ve věcech a matroši.

Čtvrteční zasvěcení do lifesaving hacků s cepínem na svahu, výroby hrušek i zakopaného muže od Radima (velký dík!) dávalo tušit, že aspoň trochu zvládat pohyb po zimních horách je naprosto jiný level než vícedélky v létě. Ale celkově byly sněhohrátky moc fajn a ještě jednou díky Radimovi i ostatním instruktorům a zkušeným, co se nám celou dobu věnovali za trpělivost.

Za sebe musím říct, že HP ledovíkend v Krkonoších byl parádně…