Některé věci v životě neuspěchávám. Výběr životní partnerky, koupi obytňáku, …. a …. a …. třeba Steinerweg na Dachstein. Tisíc výškových metrů rozložených do 27 délek lezení v jižní stěně Dachsteinu, kde se psala historie alpského lezení. Plánoval jsem ho s různými parťáky. Sázel termíny do kalendáře, sledoval předpověď a buď to zhatilo počasí nebo parťák najednou nemohl. Takže se ze Steinerwegu stala stabilní položka na wishlistu, kterou občas opráším.Tohle léto jsme si nemuseli lámat hlavu stanovováním více záložních termínů – v kalendáři nám s Kláruší pro Dachstein zbýval jediný víkend. V týdnu před akcí se předpověď mění ode dne ke dni. Tlačím variantu: přijedeme čtvrtek – lezeme pátek – návrat o víkendu. Jelikož znám pár lezců, kteří si ve stěně pospinkali, šance bivaku ve stěně je nenulová. Hlavně ať se vyhneme výstupu o víkendu, kdy tam bude víc lidí. Nakonec kapituluju před předpovědí počasí, která velí: ve čtvrtek prší – v pátek to oschne – v sobotu výstup – v neděli koukejte být brzy ráno dole, protože dopoledne má pršet.

V pátek v půl desáté dorážíme na parkál. Přebalujeme věci, a v půl jedenácté usínáme v dodávce před cedulí s obrázkem camperu a nápisem „camping verboten“ nebo tak něco. No nejsme sami, podle počtu lezeckých dodávek tušíme, že zítra ve stěně samotou trpět nebudeme.

2.55 budík, ve 3.00 šup ze spacáčku. Studený čaj a buchta co upekl Pedro-hospodyňka (reklamní okénko: s tím chceš jet do hor!). Po půl čtvrté valíme k nástupu. Po půlhodině…

Vajoletky, no nic mi to neřeklo, ale článek na horydoly dal jasně najevo, ze to bude menší oblast. Parking v obci Křižany je pár set metrů od skal, not bad. Do skal jdete kolem rybníka, který je možno využít ke koupani, not bad. U skal je altán, ohniště a spousta dřeva kolem v lese, not bad. Jsou tu krátké i delší cesty a většinou velmi dobře jistitelné, not bad. Tam kde už duše začínajícího pískaře není šťastná, tak je kruh nebo borhák, not bad at all.

Tedy hned v sobotu dopoledne nalézáme do všech lezitelných cest a nenajde nikdo kdo smutnil, že přijel. Kdo chce tahat svoje první dvojkotrojky tak si je najde. Převis za 4, ano je tu. Spára s kruhem co lze odšlapat kolem, neni problém. Koutky, komíny, dlouhé údolní cesty, kvaky... Všeho je tu na dva dny dost. Večer rozezníme sladký dřevo a písničky prokládáme historkama z hor i nehor. Spánek v milion star hotel je krásnou tečkou za lezeckým dnem.

Následující den panuje ospalá nálada, ale stejně opět nastoupíme do cest co jsme včera nestihli. Troufalost narůstá a kdekdo si zkouší vytáhnout náročnější cesty než včera. Vajoletky jsou prostě skvělá menší oblast a to i na léto, jelikož je tu stín. Kdo sem nezajede, tak se o mnohé připraví. Stáhněte si opentopo, většina cest je nafocena, v altánu je taky topo.

Cesty a info k nim
Lahudkovy kout 4 mala vez - pro někoho snadné, pro jiné náročné. Lezte to zvenku a ok
Oldova cesta 6 malá věž - pěkná cesta převisem po madlech. Od kruhu to chce malinko odlez k obhozu a je vyhrano
…

Až když jsem v neděli nastoupila do auta a kemp Bílina nechala za sebou, uvědomila jsem si, že nováčkovské zkoušky jsou srdcovou záležitostí celého oddílu. Nejen pro vystrašené nováčky, kteří mají poprvé přesvědčivě prokázat, že po ročním vsakování horoškolních informací se vše přetavilo do dovednosti svého parťáka na skále nezabít (a samozřejmě ani neohrozit), ale vlastně pro všechny trochu aktivní členy.
„Voyeurství“ (nebo jen přirozená zvědavost?) stávajících členů, kteří neodolají nutkání a musí přijít okouknout nové maso, provází akce výcviku nováčků od prvních momentů. Na nováčkovských zkouškách, kde můžete sledovat vzestupy i pády (všech možných druhů) z první řady, tomu samozřejmě nemůže být jinak. To však zdaleka není jediný důvod.

Jasně daný program a pravidelnost horoškolních akcí jsou bezesporu tlukoucím srdcem oddílu, které do těla zákonitě pumpuje novou krev, ale okysličuje a probouzí k životu i všechny periferie. Horoškola udržuje oddíl v chodu – přitahuje zaručenou lezeckou náplní a poskytuje společenské útočiště všem již „prověřeným“ lezeckým tvorům. Oplývá puncem nostalgie, protože v oddíle jsme si jí museli projít všichni. Jako jakási neviditelná červená linka tak spojuje jednoho každého z nás.

Nebudu zastírat, že vyvrcholení ročního (m)učení v podobě zkoušek na Bořni, které prověřují odolnost aspirujícího člena přežít nejen pod tlakem již světem protřelých členů, ale také rozmarů počasí, mokré skály, neohrabanosti vašeho lezeckého parťáka nebo chybějící…

Na Brentě jsme se Erikem, že ve středu dáme po práci Sušky. Zlehka dvě, tři cesty. Dáváme si sraz na místě v půl pátý. Jako správní autisti jsem na místě 16:25. Erik se přiřítí jako správný silniční pirát na mašině značky Yamaha o objemu 125 ccm.
Lezecké ambice nejsou velké, chceme si jen zalézt. Volba padá po dlouhé debatě na Koutovou za V na Květovou věž. Cestu oba známe několikrát jsme ji tahali, takže sázka na jistotu. Erik zapluje do kouta pod nástup, rozbalíme cajky a jde se na věc. Tahám. První co mě překvapilo, bylo jištění. říkám Erikovy, tvl čtyři borháky, libová pětka. Eriko suše konstatuje, že si v tý cestě pamatuje jen jeden a že to musel někdo dojistit. Chvilku debatujeme, že nechápeme proč by to někdo dělal. V tom nás utvrzujou vedle lezoucí lezci, že to taky kdysi lezli, že Koutová je hezká a že taky nechápou, proč je to přejištěné.
V klidu lezu, nějak cvákám první borhák a přemýšlím jak k druhému. Erik kontruje, koutem to bylo lehký. No, právě že vůbec. Po deseti minutách to potupné vzdávám a nechávám se spustit z expresky. Nastupuje Erik se sebevědomím pravé pískovcové frézy. První cvaká, kličkujíce po nějaké době cváká druhé a končí.

Začínám pomalu věřit myšlence, která vystupuje stále více na povrch a říká, kterej kkt by nasekal na Suškách do pětky čtyři borháky.
Erik dobojoval a nechal se taky potupně spustit. To už víme oba, že je něco špatně. Balím rychle cajky a jdu z kopce o věž vedle. Tady na mě čumí pravá Koutová za V s jedním borhákem u…

První vysokohorská premiéra
Letní hory patří pro většinu nováčků k těm akcím, kde se poprvé ukáže, že lezení není jen tělocvična, skalka za městem a rychlá káva po práci. Najednou jsou tu opravdové vysoké hory, dlouhé nástupy, batohy, nevyzpytatelné počasí, chatový režim a zjištění, že i obyčejné umytí v ledovém korýtku může mít charakter silného zážitku. Pro některé z nás byla dokonce premiérou i samotná horská chata.

Už před odjezdem to na Discordu žilo. Řešilo se, která výstupová varianta na chatu Pedrotti je lepší, kdo s kým pojede autem, kam se vejdou lana a jestli se do kufru ještě vmáčkne člověk, nebo už jen batoh. Část výpravy zvolila poctivější variantu z Madonny di Campiglio a nesla si veškeré vybavení na zádech.

Druhá část, ke které jsem se bez většího vnitřního boje přidala i já, zvolila nástup z Molvena. Tady bylo možné si cestu trochu zpříjemnit terénním taxíkem a těžké batohy poslat nahoru nákladní lanovkou. Říkejme tomu třeba strategické šetření sil na lezení.

Výstup z Molvena byl díky tomu vlastně velmi pohodový. Jen s malým batůžkem jsme nastoupali zhruba 1100 výškových metrů a na chatu dorazili krátce po poledni, ještě za krásného počasí. Odpoledne se ale hory rozhodly připomenout, kdo je tady pánem. Počasí se začalo dramaticky měnit a někteří nešťastníci z madonnské varianty dorazili až večer, za silného deště a krupobití. Na druhou stranu, zážitek měli kompletní hned první den. Vysoké hory se vším všudy a minimálně jedna historka do hospody jistá.

…