Letní hory aneb posměchu navzdory jsme si suprově zalezli
První vysokohorská premiéra
Letní hory patří pro většinu nováčků k těm akcím, kde se poprvé ukáže, že lezení není jen tělocvična, skalka za městem a rychlá káva po práci. Najednou jsou tu opravdové vysoké hory, dlouhé nástupy, batohy, nevyzpytatelné počasí, chatový režim a zjištění, že i obyčejné umytí v ledovém korýtku může mít charakter silného zážitku. Pro některé z nás byla dokonce premiérou i samotná horská chata.
Už před odjezdem to na Discordu žilo. Řešilo se, která výstupová varianta na chatu Pedrotti je lepší, kdo s kým pojede autem, kam se vejdou lana a jestli se do kufru ještě vmáčkne člověk, nebo už jen batoh. Část výpravy zvolila poctivější variantu z Madonny di Campiglio a nesla si veškeré vybavení na zádech.
Druhá část, ke které jsem se bez většího vnitřního boje přidala i já, zvolila nástup z Molvena. Tady bylo možné si cestu trochu zpříjemnit terénním taxíkem a těžké batohy poslat nahoru nákladní lanovkou. Říkejme tomu třeba strategické šetření sil na lezení.
Výstup z Molvena byl díky tomu vlastně velmi pohodový. Jen s malým batůžkem jsme nastoupali zhruba 1100 výškových metrů a na chatu dorazili krátce po poledni, ještě za krásného počasí. Odpoledne se ale hory rozhodly připomenout, kdo je tady pánem. Počasí se začalo dramaticky měnit a někteří nešťastníci z madonnské varianty dorazili až večer, za silného deště a krupobití. Na druhou stranu, zážitek měli kompletní hned první den. Vysoké hory se vším všudy a minimálně jedna historka do hospody jistá.
Chata Pedrotti mě velmi příjemně překvapila. Je krásně zrekonstruovaná, útulná a místo očekávaného velkého horského lágru pro dvacet lidí jsme měli pokoje jen po osmi. Luxus! Sprchu sice nahrazovalo korýtko s ledovou vodou, ale to k horám patří. Otužování je třeba a po pár dnech člověk zjistí, že hranice komfortu je velmi pružný pojem.
Zásadní roli na horách samozřejmě hraje jídlo. A Itálie opět nezklamala. Každý večer jsme si mohli vybrat z tříchodového menu. Pravda, nabídka se každý den příliš neměnila a těstoviny se objevovaly v několika dobře známých podobách, ale po dlouhém dni v horách si člověk pochutná i na jistotě. Možná jsem se dokonce začala těšit na to, že si večer znovu dám těstoviny pomodoro nebo minestrone. A co mám na italských horách opravdu ráda? Že si i vysoko v horách můžete dát výborné a levné espresso. To člověku hned připadá, že život má zase pevný řád.
Od sportovky po zácpu na štandech
Ještě před odjezdem měli nováčci za úkol domluvit se se zkušenějším kamarádem nebo instruktorem na společném lezení. Každá skupinka si pak vybrala několik cest přiměřených svým schopnostem, ambicím a ochotě vstávat brzy ráno. My jsme první den zvolili normálku na Campanile Alto. Cesta je nově zajištěná a borháků tam bylo možná až nezvykle mnoho. Výhodou ovšem bylo, že se tam skoro nedalo ztratit. Jakmile se rozkřiklo, že jde vlastně o takovou dobře odjištěnou vysokohorskou sportovku, byla cesta druhý den mezi ostatními velmi žádaným artiklem.
Druhý den jsme si vybrali další klasiku, tentokrát normálku na nádherný Campanile Basso. Později se ukázalo, že stejný nápad měla asi tak půlka výpravy, a nejen ta naše. Bylo nás tam doslova víc než suti. Na štandech se tvořily zácpy, výstup se neúměrně natahoval a člověk měl dost času přemýšlet o smyslu života, kvalitě svačiny i o tom, proč si nepřivstal ještě o hodinu dřív.
Ti, kdo vyrazili opravdu brzy, měli značnou výhodu. Naštěstí se zhruba v polovině výstupu od normálky oddělují další, obtížnější varianty, takže někteří borci pokračovali na vrchol cestou Via Preuss. Ani to ale úplně nezabránilo dopravní špičce na štandech. Naše normálka přitom rozhodně nebyla žádná nuda. Nabídla krásné a místy pěkně exponované lezení. Na klíčových místech se objevovaly skoby, většinou tedy dost zrezlé, ale upřímně, i za zrezlou skobu je člověk občas rád. Fixní štandy navíc dávaly příjemnou jistotu, že lezeme správně. A kdo se dostal až na vrchol, mohl si symbolicky zazvonit.
Večer došlo i na slavnostní předávání diplomů jako oficiální zakončení naší roční horoškoly. Ani bublinky nechyběly…
Rest day, ferraty a kulinářská disciplína
Na třetí den byl naplánovaný rest day, protože předpověď počasí vypadala hodně nejistě. Zřejmě se jí zaleklo víc lidí, protože téměř polovina osazenstva se rozhodla předčasně odjet. Jak už to tak v horách bývá, ukázalo se, že to byla škoda. Ráno sice předpověď moc optimisticky nevypadala, ale nakonec se z toho vyklubal krásný den. Část lidí vyrazila na ferratový okruh, část na kulinářský výlet na sousední chatu Brentei.
Já jsem zvolila kulinářskou akci a mohu potvrdit, že to byl výborný nápad. Na Brentei vaří opravdu výtečně. Jediný drobný háček nastal při návratu. Cesta ve vedru do prudkého kopce po několika aperolech a pivech se ukázala jako samostatná horská disciplína. Technicky nenáročná, morálně výrazně hodnotnější. Nakonec jsme se ale všichni nahoru nějak vyškrábali, což se také počítá.
Rest day jsme večer zakončili hraním her, mimo jiné Krycími jmény. Přiznám se, že jsem je hrála poprvé a velmi rychle jsem pochopila, že tuhle hru si nejspíš budu muset pořídit. Je ideální na horskou chatu: jednoduchá pravidla, hodně smíchu a dostatek prostoru pro překvapivé myšlenkové pochody spoluhráčů.
Cima Tosa a návrat do údolí
Závěrečný lezecký den jsme se opět rozutekli do cest různých obtížností. My jsme tentokrát zvolili pohodovější variantu na nejvyšší vrchol v okolí, třítisícovou Cima Tosa. Byla to příjemná kombinace lezení a turistiky, přesně tak akorát na poslední den. Na vrcholu nás překvapila krásná soška Madony a samozřejmě nechybělo ani vrcholové pivko.
Další den už nás čekalo jen loučení a sestup stejnou cestou zpět do údolí. Po cestě jsme si ještě dali společný sraz v pizzerii, abychom celou výpravu důstojně zakončili. Pizza, zmrzka a dobrá káva byly přesně tou tečkou, kterou tahle akce potřebovala.
Musím přiznat, že se mi ani moc nechtělo domů. Všechno tak nějak krásně vyšlo. Počasí bylo sice proměnlivé, ale to k horám patří. Někdy trochu zmoknete. Hlavní ale je, že jsme si užili skvělou partu, parádní lezení, výborné jídlo a zase o něco víc hor v nohách i v hlavě. A tak se asi nedá skončit jinak než jednoduše: posměchu navzdory jsme si suprově zalezli.
Letní hory patří pro většinu nováčků k těm akcím, kde se poprvé ukáže, že lezení není jen tělocvična, skalka za městem a rychlá káva po práci. Najednou jsou tu opravdové vysoké hory, dlouhé nástupy, batohy, nevyzpytatelné počasí, chatový režim a zjištění, že i obyčejné umytí v ledovém korýtku může mít charakter silného zážitku. Pro některé z nás byla dokonce premiérou i samotná horská chata.
Už před odjezdem to na Discordu žilo. Řešilo se, která výstupová varianta na chatu Pedrotti je lepší, kdo s kým pojede autem, kam se vejdou lana a jestli se do kufru ještě vmáčkne člověk, nebo už jen batoh. Část výpravy zvolila poctivější variantu z Madonny di Campiglio a nesla si veškeré vybavení na zádech.
Druhá část, ke které jsem se bez většího vnitřního boje přidala i já, zvolila nástup z Molvena. Tady bylo možné si cestu trochu zpříjemnit terénním taxíkem a těžké batohy poslat nahoru nákladní lanovkou. Říkejme tomu třeba strategické šetření sil na lezení.
Výstup z Molvena byl díky tomu vlastně velmi pohodový. Jen s malým batůžkem jsme nastoupali zhruba 1100 výškových metrů a na chatu dorazili krátce po poledni, ještě za krásného počasí. Odpoledne se ale hory rozhodly připomenout, kdo je tady pánem. Počasí se začalo dramaticky měnit a někteří nešťastníci z madonnské varianty dorazili až večer, za silného deště a krupobití. Na druhou stranu, zážitek měli kompletní hned první den. Vysoké hory se vším všudy a minimálně jedna historka do hospody jistá.
Chata Pedrotti mě velmi příjemně překvapila. Je krásně zrekonstruovaná, útulná a místo očekávaného velkého horského lágru pro dvacet lidí jsme měli pokoje jen po osmi. Luxus! Sprchu sice nahrazovalo korýtko s ledovou vodou, ale to k horám patří. Otužování je třeba a po pár dnech člověk zjistí, že hranice komfortu je velmi pružný pojem.
Zásadní roli na horách samozřejmě hraje jídlo. A Itálie opět nezklamala. Každý večer jsme si mohli vybrat z tříchodového menu. Pravda, nabídka se každý den příliš neměnila a těstoviny se objevovaly v několika dobře známých podobách, ale po dlouhém dni v horách si člověk pochutná i na jistotě. Možná jsem se dokonce začala těšit na to, že si večer znovu dám těstoviny pomodoro nebo minestrone. A co mám na italských horách opravdu ráda? Že si i vysoko v horách můžete dát výborné a levné espresso. To člověku hned připadá, že život má zase pevný řád.
Od sportovky po zácpu na štandech
Ještě před odjezdem měli nováčci za úkol domluvit se se zkušenějším kamarádem nebo instruktorem na společném lezení. Každá skupinka si pak vybrala několik cest přiměřených svým schopnostem, ambicím a ochotě vstávat brzy ráno. My jsme první den zvolili normálku na Campanile Alto. Cesta je nově zajištěná a borháků tam bylo možná až nezvykle mnoho. Výhodou ovšem bylo, že se tam skoro nedalo ztratit. Jakmile se rozkřiklo, že jde vlastně o takovou dobře odjištěnou vysokohorskou sportovku, byla cesta druhý den mezi ostatními velmi žádaným artiklem.
Druhý den jsme si vybrali další klasiku, tentokrát normálku na nádherný Campanile Basso. Později se ukázalo, že stejný nápad měla asi tak půlka výpravy, a nejen ta naše. Bylo nás tam doslova víc než suti. Na štandech se tvořily zácpy, výstup se neúměrně natahoval a člověk měl dost času přemýšlet o smyslu života, kvalitě svačiny i o tom, proč si nepřivstal ještě o hodinu dřív.
Ti, kdo vyrazili opravdu brzy, měli značnou výhodu. Naštěstí se zhruba v polovině výstupu od normálky oddělují další, obtížnější varianty, takže někteří borci pokračovali na vrchol cestou Via Preuss. Ani to ale úplně nezabránilo dopravní špičce na štandech. Naše normálka přitom rozhodně nebyla žádná nuda. Nabídla krásné a místy pěkně exponované lezení. Na klíčových místech se objevovaly skoby, většinou tedy dost zrezlé, ale upřímně, i za zrezlou skobu je člověk občas rád. Fixní štandy navíc dávaly příjemnou jistotu, že lezeme správně. A kdo se dostal až na vrchol, mohl si symbolicky zazvonit.
Večer došlo i na slavnostní předávání diplomů jako oficiální zakončení naší roční horoškoly. Ani bublinky nechyběly…
Rest day, ferraty a kulinářská disciplína
Na třetí den byl naplánovaný rest day, protože předpověď počasí vypadala hodně nejistě. Zřejmě se jí zaleklo víc lidí, protože téměř polovina osazenstva se rozhodla předčasně odjet. Jak už to tak v horách bývá, ukázalo se, že to byla škoda. Ráno sice předpověď moc optimisticky nevypadala, ale nakonec se z toho vyklubal krásný den. Část lidí vyrazila na ferratový okruh, část na kulinářský výlet na sousední chatu Brentei.
Já jsem zvolila kulinářskou akci a mohu potvrdit, že to byl výborný nápad. Na Brentei vaří opravdu výtečně. Jediný drobný háček nastal při návratu. Cesta ve vedru do prudkého kopce po několika aperolech a pivech se ukázala jako samostatná horská disciplína. Technicky nenáročná, morálně výrazně hodnotnější. Nakonec jsme se ale všichni nahoru nějak vyškrábali, což se také počítá.
Rest day jsme večer zakončili hraním her, mimo jiné Krycími jmény. Přiznám se, že jsem je hrála poprvé a velmi rychle jsem pochopila, že tuhle hru si nejspíš budu muset pořídit. Je ideální na horskou chatu: jednoduchá pravidla, hodně smíchu a dostatek prostoru pro překvapivé myšlenkové pochody spoluhráčů.
Cima Tosa a návrat do údolí
Závěrečný lezecký den jsme se opět rozutekli do cest různých obtížností. My jsme tentokrát zvolili pohodovější variantu na nejvyšší vrchol v okolí, třítisícovou Cima Tosa. Byla to příjemná kombinace lezení a turistiky, přesně tak akorát na poslední den. Na vrcholu nás překvapila krásná soška Madony a samozřejmě nechybělo ani vrcholové pivko.
Další den už nás čekalo jen loučení a sestup stejnou cestou zpět do údolí. Po cestě jsme si ještě dali společný sraz v pizzerii, abychom celou výpravu důstojně zakončili. Pizza, zmrzka a dobrá káva byly přesně tou tečkou, kterou tahle akce potřebovala.
Musím přiznat, že se mi ani moc nechtělo domů. Všechno tak nějak krásně vyšlo. Počasí bylo sice proměnlivé, ale to k horám patří. Někdy trochu zmoknete. Hlavní ale je, že jsme si užili skvělou partu, parádní lezení, výborné jídlo a zase o něco víc hor v nohách i v hlavě. A tak se asi nedá skončit jinak než jednoduše: posměchu navzdory jsme si suprově zalezli.