Bořen 2026 aneb Květčina esej na téma oddílových zkoušek
Až když jsem v neděli nastoupila do auta a kemp Bílina nechala za sebou, uvědomila jsem si, že nováčkovské zkoušky jsou srdcovou záležitostí celého oddílu. Nejen pro vystrašené nováčky, kteří mají poprvé přesvědčivě prokázat, že po ročním vsakování horoškolních informací se vše přetavilo do dovednosti svého parťáka na skále nezabít (a samozřejmě ani neohrozit), ale vlastně pro všechny trochu aktivní členy.„Voyeurství“ (nebo jen přirozená zvědavost?) stávajících členů, kteří neodolají nutkání a musí přijít okouknout nové maso, provází akce výcviku nováčků od prvních momentů. Na nováčkovských zkouškách, kde můžete sledovat vzestupy i pády (všech možných druhů) z první řady, tomu samozřejmě nemůže být jinak. To však zdaleka není jediný důvod.
Jasně daný program a pravidelnost horoškolních akcí jsou bezesporu tlukoucím srdcem oddílu, které do těla zákonitě pumpuje novou krev, ale okysličuje a probouzí k životu i všechny periferie. Horoškola udržuje oddíl v chodu – přitahuje zaručenou lezeckou náplní a poskytuje společenské útočiště všem již „prověřeným“ lezeckým tvorům. Oplývá puncem nostalgie, protože v oddíle jsme si jí museli projít všichni. Jako jakási neviditelná červená linka tak spojuje jednoho každého z nás.
Nebudu zastírat, že vyvrcholení ročního (m)učení v podobě zkoušek na Bořni, které prověřují odolnost aspirujícího člena přežít nejen pod tlakem již světem protřelých členů, ale také rozmarů počasí, mokré skály, neohrabanosti vašeho lezeckého parťáka nebo chybějící svačiny, jsou samozřejmě jedním z nejdramatičtějších momentů v životě každého nováčka. Pro oddíl však znamenají mnohem víc - zasvěcující rituál.
Jak uvádí Wikipedie, „rituály jsou součástí kultů a náboženství“ odnepaměti. Ve společnosti naplňují klíčové funkce – integrace jedince (do horolezeckého oddílu), upevnění norem (metodiky ČHS) nebo posun v životě jedince od jedné změny ke druhé (od sportovkáře k horolezci). Podle amerického antropologa Roye Abrahama Rappaporta (1926–1997) rituál slouží „k zajištění správného, úspěšného, opakovaného provedení žádoucích činností pro spolehlivé dosažení cíle a napomáhá upevnění společenské organizace“ – stejně jako opakovaně bezpečně založit, vylézt, zaštandovat, odjistit, slanit, příp. zachránit by nás mělo připravit na horolezecké cíle na skalách i ve vysokých horách a spolupráci v týmu. Nováčkovské zkoušky mimojiné naplňují i prvky církevních obřadů, jejichž cílem je systematické vyjadřování úcty k Bohu, v kontextu Humanity tedy k instruktorům. Jediné, v čem tápu, je typové zařazení oddílových zkoušek – zda se jedná o rituál sympatetický, u něhož „základ tvoří víra v působení podobného na podobné“ (aneb čím víc ti tu metodiku budu vtloukat do hlavy, jednou budeš horolezec jako já) nebo rituál kontaktní, kde je „základem materiálnost a přenosnost vrozených nebo získaných vlastností dotykem i na dálku“ (čím vícekrát ten půlloďák na všechny způsoby uděláš, tím lepší horolezec budeš).
Základním prvkem jakéhokoliv rituálu, obřadu nebo ceremonie však zůstává široká účast společnosti, zde stávajících členů oddílu, neboť „všichni zúčastnění utvářejí posvátný rámec a podmínku daného rituálu“ . U náboženských obřadů je účast skupiny nejdůležitější složkou událostí a je prvkem ve spojení s posvátnými silami (u oddílových zkoušek do Humanity jak jinak než s metodikou ČHS, alelujah). „Účastníci se navzájem ujišťují, že patří k sobě a mohou se na sebe spolehnout,“ stejně jako když během zkoušek instruktor ověřuje bezpečnost štandu vykouzleného nervózním nováčkem nebo při psaném testu kroutí hlavou při neznalosti Coriolisovy síly.
Nováčkovské zkoušky mají v oddíle své jedinečné místo. Každý ze stávajících členů jednou stál na úpatí Bořně marně hledající nástupovou cestu na mapě v průvodci, která zaznamenává jen jednu turistickou trasu dookola celé té masy znělcové vyvřeliny. Každý jednou přemítal, jakou záchrannou techniku si na něm instruktor asi bude chtít procvičit a jestli si spolehlivě pamatuje každý její krok. Každý si jednou oddychl, když seslanil svou zkouškovou cestu s vědomím, že nahoře ponechal dostatečně dlouhý cancour při svázání dvojčat a nezapomněl uzly na konci lan.
Navazujíce na své vlastní zážitky v roli nového masa a o jeden ročník (či více) horoškoly později sdílejíce vypjaté životní okamžiky společně s novými aspiranty jako instruktoři nebo fanoušci, stávající členové oddílu vytvářejí aktuální podobu a atmosféru přechodového rituálu z aspirujícího nováčka na tradičního lezce a uzavírají pomyslný kruh. Neviditelná červená linka oddílu k sobě pokradmu navazuje nové tváře, které s nadšením očekávají zakončení jejich ročního úsilí a vůbec netuší, co tím pro ně vlastně začíná. Od návštěvy Arca v 2023 se v myšlenkách a ve svých lezeckých cílech často upínám k hlášce, kterou jsem tam viděla na tričku jednoho outdoorového obchodu: „Life starts at 6a+“, protože tato obtížnost Vám (po osobní zkušenosti) jednoznačně rozšiřuje možnosti lezení nejen v Arcu, ale kdekoliv na světě. Díky Humanitě jsem však došla k názoru, že ten „náš život“ začíná na Bořni!
Jasně daný program a pravidelnost horoškolních akcí jsou bezesporu tlukoucím srdcem oddílu, které do těla zákonitě pumpuje novou krev, ale okysličuje a probouzí k životu i všechny periferie. Horoškola udržuje oddíl v chodu – přitahuje zaručenou lezeckou náplní a poskytuje společenské útočiště všem již „prověřeným“ lezeckým tvorům. Oplývá puncem nostalgie, protože v oddíle jsme si jí museli projít všichni. Jako jakási neviditelná červená linka tak spojuje jednoho každého z nás.
Nebudu zastírat, že vyvrcholení ročního (m)učení v podobě zkoušek na Bořni, které prověřují odolnost aspirujícího člena přežít nejen pod tlakem již světem protřelých členů, ale také rozmarů počasí, mokré skály, neohrabanosti vašeho lezeckého parťáka nebo chybějící svačiny, jsou samozřejmě jedním z nejdramatičtějších momentů v životě každého nováčka. Pro oddíl však znamenají mnohem víc - zasvěcující rituál.
Jak uvádí Wikipedie, „rituály jsou součástí kultů a náboženství“ odnepaměti. Ve společnosti naplňují klíčové funkce – integrace jedince (do horolezeckého oddílu), upevnění norem (metodiky ČHS) nebo posun v životě jedince od jedné změny ke druhé (od sportovkáře k horolezci). Podle amerického antropologa Roye Abrahama Rappaporta (1926–1997) rituál slouží „k zajištění správného, úspěšného, opakovaného provedení žádoucích činností pro spolehlivé dosažení cíle a napomáhá upevnění společenské organizace“ – stejně jako opakovaně bezpečně založit, vylézt, zaštandovat, odjistit, slanit, příp. zachránit by nás mělo připravit na horolezecké cíle na skalách i ve vysokých horách a spolupráci v týmu. Nováčkovské zkoušky mimojiné naplňují i prvky církevních obřadů, jejichž cílem je systematické vyjadřování úcty k Bohu, v kontextu Humanity tedy k instruktorům. Jediné, v čem tápu, je typové zařazení oddílových zkoušek – zda se jedná o rituál sympatetický, u něhož „základ tvoří víra v působení podobného na podobné“ (aneb čím víc ti tu metodiku budu vtloukat do hlavy, jednou budeš horolezec jako já) nebo rituál kontaktní, kde je „základem materiálnost a přenosnost vrozených nebo získaných vlastností dotykem i na dálku“ (čím vícekrát ten půlloďák na všechny způsoby uděláš, tím lepší horolezec budeš).
Základním prvkem jakéhokoliv rituálu, obřadu nebo ceremonie však zůstává široká účast společnosti, zde stávajících členů oddílu, neboť „všichni zúčastnění utvářejí posvátný rámec a podmínku daného rituálu“ . U náboženských obřadů je účast skupiny nejdůležitější složkou událostí a je prvkem ve spojení s posvátnými silami (u oddílových zkoušek do Humanity jak jinak než s metodikou ČHS, alelujah). „Účastníci se navzájem ujišťují, že patří k sobě a mohou se na sebe spolehnout,“ stejně jako když během zkoušek instruktor ověřuje bezpečnost štandu vykouzleného nervózním nováčkem nebo při psaném testu kroutí hlavou při neznalosti Coriolisovy síly.
Nováčkovské zkoušky mají v oddíle své jedinečné místo. Každý ze stávajících členů jednou stál na úpatí Bořně marně hledající nástupovou cestu na mapě v průvodci, která zaznamenává jen jednu turistickou trasu dookola celé té masy znělcové vyvřeliny. Každý jednou přemítal, jakou záchrannou techniku si na něm instruktor asi bude chtít procvičit a jestli si spolehlivě pamatuje každý její krok. Každý si jednou oddychl, když seslanil svou zkouškovou cestu s vědomím, že nahoře ponechal dostatečně dlouhý cancour při svázání dvojčat a nezapomněl uzly na konci lan.
Navazujíce na své vlastní zážitky v roli nového masa a o jeden ročník (či více) horoškoly později sdílejíce vypjaté životní okamžiky společně s novými aspiranty jako instruktoři nebo fanoušci, stávající členové oddílu vytvářejí aktuální podobu a atmosféru přechodového rituálu z aspirujícího nováčka na tradičního lezce a uzavírají pomyslný kruh. Neviditelná červená linka oddílu k sobě pokradmu navazuje nové tváře, které s nadšením očekávají zakončení jejich ročního úsilí a vůbec netuší, co tím pro ně vlastně začíná. Od návštěvy Arca v 2023 se v myšlenkách a ve svých lezeckých cílech často upínám k hlášce, kterou jsem tam viděla na tričku jednoho outdoorového obchodu: „Life starts at 6a+“, protože tato obtížnost Vám (po osobní zkušenosti) jednoznačně rozšiřuje možnosti lezení nejen v Arcu, ale kdekoliv na světě. Díky Humanitě jsem však došla k názoru, že ten „náš život“ začíná na Bořni!