Bergell 2026
Zase jsem se vyspal s Kláruší. Tvrdě a do růžova. Probouzím se v Klářině dodávce v rakouském Dornbirnu. Z okénka přehlédnu urnový háj za hřbitovní zdí. Asi námět k zamyšlení na začátku horolezecké výpravy. Jsme na cestě do Bergellu. Návrat na místo činu. Před rokem jsme oblézali skály v okolí jezera Albigna a vyběhli Norkdkante na Piz Badile (reklamní okénko: tuhle cestu fakt chceš!). A jelikož nám místní scenerie a parádní lezení na žule uhranulo, rozhodli jsme se vrátit a prozkoumat impozantní štíty v okolí chaty Sciora.
Sobota
Dodávka stoupá serpentinami nad švýcarským Bondem a v parkovací loterii nakonec vybojujeme první příčku – poslední místo na nejvýše položeném parkovišti, tedy nejkratší nástup. Dalších pět hodin supíme k chatě Sciora. Na dnes se nám nepodařilo ji zabookovat a tak za zvědavého okukování jejího osazenstva procházíme kolem ve stylu „my tu nejsme“ a zalomíme to v bivaku pod převisem 300 metrů od chaty.
Neděle
Nedělní menu se skládá z rozlezové cesty na Ferro da Stiro (2680 m n.m.) neboli „Žehličku“. Krčí se na úpatí více než dvakrát vyššího Piz Cengalo (3369 m n.m.) oproti kterému působí jako jednohubka. No Via Classica je jednohubka za 5a+, cca 550 m s 14 – 15 délkami. Prvních jedenáct délek zajištěných – Arco ani Srbsko v tom nehledej – odstupy mezi jištěními jsou větší. V prvních délkách nás předlézají kamzíci, kteří dohadem do 4c dávají s přehlede m ;-) Poslední 3 - 4 délky jsou bez jištění a asi největší zážitek. Nahoře jsme někdy po 14h. Pozorujeme vedlejší Cengalo, ze kterého se v roce 2019 uloupl pořádný kus a vymetl údolí pod ním. S vrchu nás čeká 11 délek slanění boční stěnou. Vzpomínka, jak v hladké stěně nemůžu najít další slanění a tak prusíkuju a traverzuju nepatří mezi moje oblíbené. Na chatě jsme zpět po hodinovém návratu sutí v sedm hodin.
Pondělí
Pondělní menu se neskládá z ničeho. Držíme půst. Kláruši je blbě, takže já si alespoň vyjdu na nástupy sportovec a vícedélek v okolí chaty a hlavně omrkávám nástup na Pioda di Sciora – Westgrat . Když všechno klapne, bude to zlatý hřeb naší výpravy: 900m, 22 délek, klíč za 6b/5c+ A0 a když jste hotoví nahoře, slaníte cestou dolů všech 22 délek.
Úterý
Úterní plán zněl jasně: rozlézt se vedle Piody v cestách na vedlejší Ago di Sciora. Teatro Dimitri (150m, 6 délek, 6b – 5c+/A0, jištěné) a po něm možná podle rychlosti navázat na dní položenou Via Kasper (250m, 6 délek, 5c, ?). No rychlost je závratná. Na vrcholu firnu pod stěnou jsme v 9:30 a pak hledáme, kde že ten nástup vlastně je? Dle topa „Krátká-moderní-dobře odjištěná…“. V realitě ani stopy po štandu či nýtu. Hrabu se hladkou plotnou a nánosy klouzajícího písku a v určitý moment definovatelný jako „po jištění ani stopy a až udělám tenhle krok tak už se asi nedokážu vrátit“ to otáčím. Slaňuju na jednom vklíněnci a jsem opět na začátku. Je 10:30 a nastává varianta b: prolézám jeskyňkou mezi nástupovým firnem a skálou a pak vzlínám mokrou skálou okolo vodopádku. Stále žádná „Krátká-moderní-dobře odjištěná“, spíš výživná klasika. Za 50 metrů stojím na předskalí, odkud cesta pokračuje. Do další délky nastupujeme okolo poledne. Paráda – jištění jest, skvělá pevná skála taky. Klíč za 6b hákuju, Kláruše na druhém poctivě přelézá volně. Na vrchol na hřebeni dolézáme ve čtyři. Vzhledem k času můžeme zapomenout na pokračování Via Kasper. A tak zase slanění a návrat na večeři na chatu. V každém případě jsme byli o dost pomalejší, než jsme čekali a chtěli.
Středa
Středečním plánem se stává po zvážení dosavadních úspěchů a nástrah Piody sestup. Ti, co se o Piodu pokusili v úterý líčili 10ti – 15ti metrové odlezy v 5c plotnách bez možnosti dojištění. Ve spojení s naší rychlostí v předchozích cestách to na Piodu fakt není. Sjíždíme do údolí a pak frr lanovkou k jezeru Albigna. Dle rady švýcarských lezců rozbíjíme stan u potoka v údolí za chatou – půlhoďku cesty od nástupu našeho dalšího cíle - Punta da Albigna.
Čt
Ráno nabíháme sutí na Punta da Albigna. Cílem je spojit cesty Steiger (5c, 520m, 15 délek) a navazující Gipfelgrat (5a+, 6 délek, 280m). Po pár lehčích délkách na začátek první výživnější úsek vyjde na Kláruši. Mojí pozornost upoutají dvě kamzičí mláďata a jeden dospělák, co si to sypou čtyřkovým koutem. 5 minut je konsternovaně pozoruju a přivírám oči pokaždé, kdy už to vypadá, že kamzičí kolouch sroluje stěnu dolů. Nějak mi to nedělá dobře a nepřidává na morálu. No, kamzíci vyběhnou kout skoro až nahoru, pak si to rozmyslí, dají otočku a za chvíli jsou pryč. Dolezu Kláruši krásnou délkou se spárami, kouty a odštěpy a nastává diskuse v jaké délce dle topa vlastně jsme. Natáhli jsme 5 délek. Já tipuju, že už jsme na konci 6. délky. Pravdu má Kláruše, která tipuje, že máme za sebou dle topa 8 délek. Jak jsme předchozí délky přeskočili se mě neptejte. Cesta je krásná: parádní žula, plotny, kouty, pár spár a odštěpů a klíčová místa jsou celkem rozumně odjištěná. Opravdový požitek.
Po prvních 15 délkách a dolezení na hřeben traverzujeme a navazujeme na vrchol Gipfelgratem . Opět nádherný lezení, kvůli tomuhle matroši se prostě vyplatí sem z české kotlinky dojet. Na vrcholu stojíme v 14:30, pak dvě slanění, vysvobozování zaseklého lana, traverz šikmými travními policemi do sedla a odsud 3 hodiny sutí.
Pá
Pátek zahajují moje zažívací potíže spojené s lehkou zimničkou. Ale ve stanu sedět nebudeme a tak Kláruše tahá luxusní cestu Miki (5c, 7délek, 220m, jištěno dosti občasně) na Biopfeiler (pilíř vzdálený od stanu/chaty cca 1 -1,5h nástupu). Cesty na Biopfeileru jsou vyhlášené a famozní. Miki obzvlášť: odštěpy, spáry, plotny, kouty, podlézání převisů … prostě kompletní výběr „the best of granite climbing“. Fixní jištění je, ale šetří s ním. Je třeba si být v 5b - 5c jistý. Příkladem budiž desetimetrová 5b plotna do níž založíte jeden friend, do kterého bych raděj nepadal… prostě horský lezení. Vracíme se přes chatu, pozorujeme sviště. Kláruše dává pivo, já vzhledem k stavu mého zažívacího traktu volím kolu a vývar. No, na Kláruši útočí virozka vzápětí. Chatařka nás při odchodu upozorňuje, že nemůžeme „kempovat“ (čili stanovat přes den), ale jen přespat přes noc a pak stan zbořit. Tak ji ujišťujeme, že příští den ráno to (po třech nocích) balíme.
Sobota a neděle
Sobota je ve znamení stavění kamenných mužíků s přidanou uměleckou hodnotou (viz foto), a návratu směr Čechy. V neděli se po příjezdu přidáváme ke kámošům na wakeboard. Dovolená to byla parádní, ale neříkejte Kláruši, že mě ten wakeboard bavil asi po všem tom sápání sutí nejvíc 😉
Styčné body:
- Chata Sciora https://mapy.com/s/kasubesena
- Chata Albigna https://mapy.com/s/pebejucopo
Průvodce:
- Nichts als Granit vol. 2, Mario Sertori, 2015 (dostupné v knihovně ČHS)
Doporučeníhodné v Bergellu (lezli jsme):
- Ferro da Stiro (2680 m n.m.) „Žehlička“ - Via Classica (5a+, cca 550 m,14 – 15 délek)
- Piz Badile Nordkante (cca 1000m, 20 – 25 délek, 5a)
- Miki (5c, 7délek, 220m, jištěno dosti občasně)
- Punta da Albigna. Cílem je spojit cesty Steiger (5c, 520m, 15 délek) + Gipfelgrat (5a+, 6 délek, 280m)
- Teatro Dimitri (150m, 6 délek, 6b – 5c+/A0, jištěné)
- Spazzacaldera (více cest)
Obecně i když je cesta v Bergellu jištěná, tak nečekejte sportovky jištěné po metru jak na vápně. Jištěná jsou obvykle spíše klíčová místa a pak občas něco mezi. Klasa je tu spíše tvrdší. Hodí se něco na dojištění. Místní žula je famozní materiál 😊
Sobota
Dodávka stoupá serpentinami nad švýcarským Bondem a v parkovací loterii nakonec vybojujeme první příčku – poslední místo na nejvýše položeném parkovišti, tedy nejkratší nástup. Dalších pět hodin supíme k chatě Sciora. Na dnes se nám nepodařilo ji zabookovat a tak za zvědavého okukování jejího osazenstva procházíme kolem ve stylu „my tu nejsme“ a zalomíme to v bivaku pod převisem 300 metrů od chaty.
Neděle
Nedělní menu se skládá z rozlezové cesty na Ferro da Stiro (2680 m n.m.) neboli „Žehličku“. Krčí se na úpatí více než dvakrát vyššího Piz Cengalo (3369 m n.m.) oproti kterému působí jako jednohubka. No Via Classica je jednohubka za 5a+, cca 550 m s 14 – 15 délkami. Prvních jedenáct délek zajištěných – Arco ani Srbsko v tom nehledej – odstupy mezi jištěními jsou větší. V prvních délkách nás předlézají kamzíci, kteří dohadem do 4c dávají s přehlede m ;-) Poslední 3 - 4 délky jsou bez jištění a asi největší zážitek. Nahoře jsme někdy po 14h. Pozorujeme vedlejší Cengalo, ze kterého se v roce 2019 uloupl pořádný kus a vymetl údolí pod ním. S vrchu nás čeká 11 délek slanění boční stěnou. Vzpomínka, jak v hladké stěně nemůžu najít další slanění a tak prusíkuju a traverzuju nepatří mezi moje oblíbené. Na chatě jsme zpět po hodinovém návratu sutí v sedm hodin.
Pondělí
Pondělní menu se neskládá z ničeho. Držíme půst. Kláruši je blbě, takže já si alespoň vyjdu na nástupy sportovec a vícedélek v okolí chaty a hlavně omrkávám nástup na Pioda di Sciora – Westgrat . Když všechno klapne, bude to zlatý hřeb naší výpravy: 900m, 22 délek, klíč za 6b/5c+ A0 a když jste hotoví nahoře, slaníte cestou dolů všech 22 délek.
Úterý
Úterní plán zněl jasně: rozlézt se vedle Piody v cestách na vedlejší Ago di Sciora. Teatro Dimitri (150m, 6 délek, 6b – 5c+/A0, jištěné) a po něm možná podle rychlosti navázat na dní položenou Via Kasper (250m, 6 délek, 5c, ?). No rychlost je závratná. Na vrcholu firnu pod stěnou jsme v 9:30 a pak hledáme, kde že ten nástup vlastně je? Dle topa „Krátká-moderní-dobře odjištěná…“. V realitě ani stopy po štandu či nýtu. Hrabu se hladkou plotnou a nánosy klouzajícího písku a v určitý moment definovatelný jako „po jištění ani stopy a až udělám tenhle krok tak už se asi nedokážu vrátit“ to otáčím. Slaňuju na jednom vklíněnci a jsem opět na začátku. Je 10:30 a nastává varianta b: prolézám jeskyňkou mezi nástupovým firnem a skálou a pak vzlínám mokrou skálou okolo vodopádku. Stále žádná „Krátká-moderní-dobře odjištěná“, spíš výživná klasika. Za 50 metrů stojím na předskalí, odkud cesta pokračuje. Do další délky nastupujeme okolo poledne. Paráda – jištění jest, skvělá pevná skála taky. Klíč za 6b hákuju, Kláruše na druhém poctivě přelézá volně. Na vrchol na hřebeni dolézáme ve čtyři. Vzhledem k času můžeme zapomenout na pokračování Via Kasper. A tak zase slanění a návrat na večeři na chatu. V každém případě jsme byli o dost pomalejší, než jsme čekali a chtěli.
Středa
Středečním plánem se stává po zvážení dosavadních úspěchů a nástrah Piody sestup. Ti, co se o Piodu pokusili v úterý líčili 10ti – 15ti metrové odlezy v 5c plotnách bez možnosti dojištění. Ve spojení s naší rychlostí v předchozích cestách to na Piodu fakt není. Sjíždíme do údolí a pak frr lanovkou k jezeru Albigna. Dle rady švýcarských lezců rozbíjíme stan u potoka v údolí za chatou – půlhoďku cesty od nástupu našeho dalšího cíle - Punta da Albigna.
Čt
Ráno nabíháme sutí na Punta da Albigna. Cílem je spojit cesty Steiger (5c, 520m, 15 délek) a navazující Gipfelgrat (5a+, 6 délek, 280m). Po pár lehčích délkách na začátek první výživnější úsek vyjde na Kláruši. Mojí pozornost upoutají dvě kamzičí mláďata a jeden dospělák, co si to sypou čtyřkovým koutem. 5 minut je konsternovaně pozoruju a přivírám oči pokaždé, kdy už to vypadá, že kamzičí kolouch sroluje stěnu dolů. Nějak mi to nedělá dobře a nepřidává na morálu. No, kamzíci vyběhnou kout skoro až nahoru, pak si to rozmyslí, dají otočku a za chvíli jsou pryč. Dolezu Kláruši krásnou délkou se spárami, kouty a odštěpy a nastává diskuse v jaké délce dle topa vlastně jsme. Natáhli jsme 5 délek. Já tipuju, že už jsme na konci 6. délky. Pravdu má Kláruše, která tipuje, že máme za sebou dle topa 8 délek. Jak jsme předchozí délky přeskočili se mě neptejte. Cesta je krásná: parádní žula, plotny, kouty, pár spár a odštěpů a klíčová místa jsou celkem rozumně odjištěná. Opravdový požitek.
Po prvních 15 délkách a dolezení na hřeben traverzujeme a navazujeme na vrchol Gipfelgratem . Opět nádherný lezení, kvůli tomuhle matroši se prostě vyplatí sem z české kotlinky dojet. Na vrcholu stojíme v 14:30, pak dvě slanění, vysvobozování zaseklého lana, traverz šikmými travními policemi do sedla a odsud 3 hodiny sutí.
Pá
Pátek zahajují moje zažívací potíže spojené s lehkou zimničkou. Ale ve stanu sedět nebudeme a tak Kláruše tahá luxusní cestu Miki (5c, 7délek, 220m, jištěno dosti občasně) na Biopfeiler (pilíř vzdálený od stanu/chaty cca 1 -1,5h nástupu). Cesty na Biopfeileru jsou vyhlášené a famozní. Miki obzvlášť: odštěpy, spáry, plotny, kouty, podlézání převisů … prostě kompletní výběr „the best of granite climbing“. Fixní jištění je, ale šetří s ním. Je třeba si být v 5b - 5c jistý. Příkladem budiž desetimetrová 5b plotna do níž založíte jeden friend, do kterého bych raděj nepadal… prostě horský lezení. Vracíme se přes chatu, pozorujeme sviště. Kláruše dává pivo, já vzhledem k stavu mého zažívacího traktu volím kolu a vývar. No, na Kláruši útočí virozka vzápětí. Chatařka nás při odchodu upozorňuje, že nemůžeme „kempovat“ (čili stanovat přes den), ale jen přespat přes noc a pak stan zbořit. Tak ji ujišťujeme, že příští den ráno to (po třech nocích) balíme.
Sobota a neděle
Sobota je ve znamení stavění kamenných mužíků s přidanou uměleckou hodnotou (viz foto), a návratu směr Čechy. V neděli se po příjezdu přidáváme ke kámošům na wakeboard. Dovolená to byla parádní, ale neříkejte Kláruši, že mě ten wakeboard bavil asi po všem tom sápání sutí nejvíc 😉
Styčné body:
- Chata Sciora https://mapy.com/s/kasubesena
- Chata Albigna https://mapy.com/s/pebejucopo
Průvodce:
- Nichts als Granit vol. 2, Mario Sertori, 2015 (dostupné v knihovně ČHS)
Doporučeníhodné v Bergellu (lezli jsme):
- Ferro da Stiro (2680 m n.m.) „Žehlička“ - Via Classica (5a+, cca 550 m,14 – 15 délek)
- Piz Badile Nordkante (cca 1000m, 20 – 25 délek, 5a)
- Miki (5c, 7délek, 220m, jištěno dosti občasně)
- Punta da Albigna. Cílem je spojit cesty Steiger (5c, 520m, 15 délek) + Gipfelgrat (5a+, 6 délek, 280m)
- Teatro Dimitri (150m, 6 délek, 6b – 5c+/A0, jištěné)
- Spazzacaldera (více cest)
Obecně i když je cesta v Bergellu jištěná, tak nečekejte sportovky jištěné po metru jak na vápně. Jištěná jsou obvykle spíše klíčová místa a pak občas něco mezi. Klasa je tu spíše tvrdší. Hodí se něco na dojištění. Místní žula je famozní materiál 😊