Dachstein - Steinerweg
Některé věci v životě neuspěchávám. Výběr životní partnerky, koupi obytňáku, …. a …. a …. třeba Steinerweg na Dachstein. Tisíc výškových metrů rozložených do 27 délek lezení v jižní stěně Dachsteinu, kde se psala historie alpského lezení. Plánoval jsem ho s různými parťáky. Sázel termíny do kalendáře, sledoval předpověď a buď to zhatilo počasí nebo parťák najednou nemohl. Takže se ze Steinerwegu stala stabilní položka na wishlistu, kterou občas opráším.Tohle léto jsme si nemuseli lámat hlavu stanovováním více záložních termínů – v kalendáři nám s Kláruší pro Dachstein zbýval jediný víkend. V týdnu před akcí se předpověď mění ode dne ke dni. Tlačím variantu: přijedeme čtvrtek – lezeme pátek – návrat o víkendu. Jelikož znám pár lezců, kteří si ve stěně pospinkali, šance bivaku ve stěně je nenulová. Hlavně ať se vyhneme výstupu o víkendu, kdy tam bude víc lidí. Nakonec kapituluju před předpovědí počasí, která velí: ve čtvrtek prší – v pátek to oschne – v sobotu výstup – v neděli koukejte být brzy ráno dole, protože dopoledne má pršet.
V pátek v půl desáté dorážíme na parkál. Přebalujeme věci, a v půl jedenácté usínáme v dodávce před cedulí s obrázkem camperu a nápisem „camping verboten“ nebo tak něco. No nejsme sami, podle počtu lezeckých dodávek tušíme, že zítra ve stěně samotou trpět nebudeme.
2.55 budík, ve 3.00 šup ze spacáčku. Studený čaj a buchta co upekl Pedro-hospodyňka (reklamní okénko: s tím chceš jet do hor!). Po půl čtvrté valíme k nástupu. Po půlhodině oceňujeme rakouskou pohostinnost v podobě otevřených záchodů na Sudwandutte (danke schon!). Před námi bludičky v cestě směřující k jižní stěně. Čelovky se postupně rozdělují - čtyři jdou na nástup Anna Klettersteigu, dvě na nástup Pichelwegu (nejlehčí lezení v jižní stěně) a dvě nebo čtyři pokračují před námi. Buď je potkáme ve stěně nebo někdo z nich zamíří na Johann Klettersteig. Doufáme, že majitelé čelovek za námi se nám nebudou moc lepit na paty.
Pod nástupem dva kamzíci, sypká suť a rakouská dvojka. Sněhové políčko snadno obejdeš, takže cepínek a nesmeky necháváme v baťohu. Než se navážeme zmizí rakušáci ze štandu a ještě kolem nás drze bez ptaní profrčí guide s klientkou. 6.22 vyrážíme do stěny.
Nalezením cesty v jižní stěně Dachsteinu pověřil OAV horského vůdce Johanna Steinera. Cesta je odpovědí na otázku: „kudy to půjde nejsnáze“ a vyhledává slabiny stěny. No starému Steinerovi se povedlo najít cestu jen po střechu Dachl v cca třetině stěny. Tahle první třetina je „zahřívací“. Prvních 9 délek je lehčích – pár trojek a čtyřek po pilířích a kouty zakončených 150 metrovou rampou s dvojkovým terénem, kterou dáváme na průběžko.
Odsud už cestu dále prostoupili k vrcholu Steinerovi synové. Další dvě čtyřkové délky koutem a po pilíři nás dovedou do části stěny, kde je třeba traverzovat sto metrů po policích. Tady nastává rozhodnutí: lehčí Slazburger band (salzburská police) s jedním místem za 4+, který volí většina družstev, nebo stoupat ještě o délku výš na Steiner band (Steinerovu polici) a originální těžší traverz za 5- s místy, kde se musíte po polici doslova plazit? Tuhle originální variantu údajně překonali bratři Steinerovi tak, že na polici ke stěně přistrkovali pomocí dvoumetrové hole, v pohorkách jištěni jen konopným lanem. Volíme dobrodružnější Steiner band a ukecám Kláruši, že to potáhnu já. Ne snad, protože bych si myslel, že jsem lepší lezec (to fakt nejsem...). Spíš se na tuhle lahůdku vyloženě těším a zároveň tuším, že hodně otestuje můj morál.
Dávejte si pozor, co si přejete. Může se vám to splnit. Pod zadkem stovky metrů, úzká police, jištění po deseti metrech. Po cestě na polici míjím dvoumetrovou dřevěnou tyč. Odložili ji tu bratři Steineři? A už dřepím v místě, kde převis nízko nad policí velí plazení nebo vyklonit se do stěny, kde by pořádné stupy pohledal. Nýt je sice těsně před tímhle oříškem, ale s batohem na zádech se pod převis vleže nevejdu a na nejistých chytech s batohem na zádech se do stěny vyklonit neodvážím. Pár pokusů, Kláruše už zpoza rohu hudruje, co tam tak dlouho dělám. Nakonec ji dobírám, batoh si navážu na smyci za sebe a Kláruše mi ho opatrně postrčí tak, aby nevypadl do stěny a nestrhl mě s sebou. Blbý tři metry plazení s mým morálem zacloumali slušně. Pak se převis opět zvedne a další metry dávám celkem pohodlně. Těsně před koncem police je klíč téhle části stěny. Z police je třeba se vyklonit ven a udělat pár pětkových kroků s nejistými malými chyty. Sebedůvěru dodávají tři staré skoby za které slabší kusy háknou. Pro mě osobně je to tohle o dost příjemnější než předchozí plazení. Od Kláruše si na konci police vysloužím dehonestující odfrknutí a konstatování, jak strašně pomalej jsme v tom trvarzu byl. „Jsem si myslela, jesltis tam nešel sr..“ No nešel…a to že jsem tu nezlomil rychlostní rekord vím i bez ní. Po lehčím Salzburger bandu nás zespodu dohánějí dvě dvojky. Rakušáci, kteří chvíli prudí tím, že tahají svoje lana přes nás a pak naštěstí mizí někde hore. Jako chápu je, ale stejně to nepotěšilo. A pak Dave a Tom z Budějovic, kteří nám budou dělat příjemnou společnost po zbytek výstupu. Jsou na tom zhruba stejně jak my, takže se před nás nehrnou.
Dostáváme se do kouta, kterým vede dalších 13 délek prakticky celým zbytkem stěny. No je to spíš série koutů, komínů a koutospar, takže zkušenosti s tímhle typem lezení se fakt hodí a klasický „stěnový“ lezec by si tu poplakal. Každý si v téhle cestě najdeme místo, které nám dá zabrat. Mě zatápí o kus výš koutospára. Kláruše si „svoje“ místo vybírá při tahání krátké širočinové pasáže, kde zpoza rohu slyším hekání a lano se pomalu posouvá po centimetrech. A přiznám se, že za ty průpovídky o mém pomalém překonávání police to vnímám jako zadostiučinění.
Sedm dýlek nad traverzem nás čeká klíč stěny „Schluchtuberhang“ za 5+. Zničehonic uprostřed lehčí pasáže převislé zúžení a pod ním erární smyce na stoupnutí. Odolávám pokušení to háknout. S baťohem se hlemzám zúžením. Naši parťáci ho za chvíli přirovnají podle tvaru k dámskému přirození a jeho překonávání k porodu. Polapen v zúžení nohama zoufale hladím stěny bez stupů pod ním a rukama se snažím najít kloudný chyt. Otočit se nemůžu - je to užší než moje pánev. Nakonec noha pode mnou něco našmátrá a ruka zabere za oblý kamínek zaklíněný ve spáře nad převisem. Hek, hek, hek a jsem na světě. „No vidíte maminko! Máte to za sebou!“
Únava se dostavuje a dalších pět délek otestuje naši výdrž. I v nich se najdou místa, která rozhodně nenudí. V 16.15 sedíme vyndaní po deseti hodinách lezení na západním hřebenu. Balíme lana a matroš a dolézáme po jednoduché ferratce pár desítek metrů na vrchol. Ke stanici lanovky na ledovcovém plato pod Dachsteinem je to daleko. Poslední lanovku v pět určitě nestíháme a nechceme si z Dachsteinu odnést pocity člověka, který se snaží doběhnout noční tramvaj. Užíváme si výhledy a hlavně konec lezení.
Scházíme ferratou a slaňujeme na ledovec. Lehký cepínek se tady rozhodně hodí. V hladkých ledových pasážích si s ním vysekám i pár stupů, protože moje nesmeky jsou spíš pro parádu nebo pro brek než proti uklouznutí. Kolem sedmé dorážíme na chatu Seetalerhutte, vysomrujeme bergsteiger essen a místo na matraci na chodbě. Jídlo do sebe dostávám spíš násilím. Jsme šťastní, že nikam nemusíme. Máme to za sebou a sestup je problémem našeho zítřejšího já.
Druhý den ráno sestoupáme 300 metrů ferratou přes Hunnerscharte a zbytek relativně pohodovou pěšinou na parkál. Déšť se přežene přesně když sedíme na kafi na Sudwandhutte pod stěnou. Díky prozřetelnosti, že nás nepotrápil na ferratě.
Bylo to epický, bylo to krásný a jsem rád, že to mám za sebou. Nechápu, jak to bratři Steineři dali v roce 1909 v pohorkách, s dvoumetrovou holí a konopným lanem. Díky za společný zážitky Kláruši. Zbytek léta mě nikdo nedostane do ničeho co má přes 500 metrů ... možná ;-)
Co si vzít a nevzít krom matroše:
- Ráno jsem vypil litr vody. Do stěny jsem měl 3,5 litru vody, vystačil bych asi se 3.
- Lehký cepínek a dobré nesmeky s pořádnými hroty (podle stavu nástupového pole možná i mačky)
- Gumové tkaničky na přidělání lezek, aby po vyzutí neslétly
- Věci na nouzový bivak ve stěně
V pátek v půl desáté dorážíme na parkál. Přebalujeme věci, a v půl jedenácté usínáme v dodávce před cedulí s obrázkem camperu a nápisem „camping verboten“ nebo tak něco. No nejsme sami, podle počtu lezeckých dodávek tušíme, že zítra ve stěně samotou trpět nebudeme.
2.55 budík, ve 3.00 šup ze spacáčku. Studený čaj a buchta co upekl Pedro-hospodyňka (reklamní okénko: s tím chceš jet do hor!). Po půl čtvrté valíme k nástupu. Po půlhodině oceňujeme rakouskou pohostinnost v podobě otevřených záchodů na Sudwandutte (danke schon!). Před námi bludičky v cestě směřující k jižní stěně. Čelovky se postupně rozdělují - čtyři jdou na nástup Anna Klettersteigu, dvě na nástup Pichelwegu (nejlehčí lezení v jižní stěně) a dvě nebo čtyři pokračují před námi. Buď je potkáme ve stěně nebo někdo z nich zamíří na Johann Klettersteig. Doufáme, že majitelé čelovek za námi se nám nebudou moc lepit na paty.
Pod nástupem dva kamzíci, sypká suť a rakouská dvojka. Sněhové políčko snadno obejdeš, takže cepínek a nesmeky necháváme v baťohu. Než se navážeme zmizí rakušáci ze štandu a ještě kolem nás drze bez ptaní profrčí guide s klientkou. 6.22 vyrážíme do stěny.
Nalezením cesty v jižní stěně Dachsteinu pověřil OAV horského vůdce Johanna Steinera. Cesta je odpovědí na otázku: „kudy to půjde nejsnáze“ a vyhledává slabiny stěny. No starému Steinerovi se povedlo najít cestu jen po střechu Dachl v cca třetině stěny. Tahle první třetina je „zahřívací“. Prvních 9 délek je lehčích – pár trojek a čtyřek po pilířích a kouty zakončených 150 metrovou rampou s dvojkovým terénem, kterou dáváme na průběžko.
Odsud už cestu dále prostoupili k vrcholu Steinerovi synové. Další dvě čtyřkové délky koutem a po pilíři nás dovedou do části stěny, kde je třeba traverzovat sto metrů po policích. Tady nastává rozhodnutí: lehčí Slazburger band (salzburská police) s jedním místem za 4+, který volí většina družstev, nebo stoupat ještě o délku výš na Steiner band (Steinerovu polici) a originální těžší traverz za 5- s místy, kde se musíte po polici doslova plazit? Tuhle originální variantu údajně překonali bratři Steinerovi tak, že na polici ke stěně přistrkovali pomocí dvoumetrové hole, v pohorkách jištěni jen konopným lanem. Volíme dobrodružnější Steiner band a ukecám Kláruši, že to potáhnu já. Ne snad, protože bych si myslel, že jsem lepší lezec (to fakt nejsem...). Spíš se na tuhle lahůdku vyloženě těším a zároveň tuším, že hodně otestuje můj morál.
Dávejte si pozor, co si přejete. Může se vám to splnit. Pod zadkem stovky metrů, úzká police, jištění po deseti metrech. Po cestě na polici míjím dvoumetrovou dřevěnou tyč. Odložili ji tu bratři Steineři? A už dřepím v místě, kde převis nízko nad policí velí plazení nebo vyklonit se do stěny, kde by pořádné stupy pohledal. Nýt je sice těsně před tímhle oříškem, ale s batohem na zádech se pod převis vleže nevejdu a na nejistých chytech s batohem na zádech se do stěny vyklonit neodvážím. Pár pokusů, Kláruše už zpoza rohu hudruje, co tam tak dlouho dělám. Nakonec ji dobírám, batoh si navážu na smyci za sebe a Kláruše mi ho opatrně postrčí tak, aby nevypadl do stěny a nestrhl mě s sebou. Blbý tři metry plazení s mým morálem zacloumali slušně. Pak se převis opět zvedne a další metry dávám celkem pohodlně. Těsně před koncem police je klíč téhle části stěny. Z police je třeba se vyklonit ven a udělat pár pětkových kroků s nejistými malými chyty. Sebedůvěru dodávají tři staré skoby za které slabší kusy háknou. Pro mě osobně je to tohle o dost příjemnější než předchozí plazení. Od Kláruše si na konci police vysloužím dehonestující odfrknutí a konstatování, jak strašně pomalej jsme v tom trvarzu byl. „Jsem si myslela, jesltis tam nešel sr..“ No nešel…a to že jsem tu nezlomil rychlostní rekord vím i bez ní. Po lehčím Salzburger bandu nás zespodu dohánějí dvě dvojky. Rakušáci, kteří chvíli prudí tím, že tahají svoje lana přes nás a pak naštěstí mizí někde hore. Jako chápu je, ale stejně to nepotěšilo. A pak Dave a Tom z Budějovic, kteří nám budou dělat příjemnou společnost po zbytek výstupu. Jsou na tom zhruba stejně jak my, takže se před nás nehrnou.
Dostáváme se do kouta, kterým vede dalších 13 délek prakticky celým zbytkem stěny. No je to spíš série koutů, komínů a koutospar, takže zkušenosti s tímhle typem lezení se fakt hodí a klasický „stěnový“ lezec by si tu poplakal. Každý si v téhle cestě najdeme místo, které nám dá zabrat. Mě zatápí o kus výš koutospára. Kláruše si „svoje“ místo vybírá při tahání krátké širočinové pasáže, kde zpoza rohu slyším hekání a lano se pomalu posouvá po centimetrech. A přiznám se, že za ty průpovídky o mém pomalém překonávání police to vnímám jako zadostiučinění.
Sedm dýlek nad traverzem nás čeká klíč stěny „Schluchtuberhang“ za 5+. Zničehonic uprostřed lehčí pasáže převislé zúžení a pod ním erární smyce na stoupnutí. Odolávám pokušení to háknout. S baťohem se hlemzám zúžením. Naši parťáci ho za chvíli přirovnají podle tvaru k dámskému přirození a jeho překonávání k porodu. Polapen v zúžení nohama zoufale hladím stěny bez stupů pod ním a rukama se snažím najít kloudný chyt. Otočit se nemůžu - je to užší než moje pánev. Nakonec noha pode mnou něco našmátrá a ruka zabere za oblý kamínek zaklíněný ve spáře nad převisem. Hek, hek, hek a jsem na světě. „No vidíte maminko! Máte to za sebou!“
Únava se dostavuje a dalších pět délek otestuje naši výdrž. I v nich se najdou místa, která rozhodně nenudí. V 16.15 sedíme vyndaní po deseti hodinách lezení na západním hřebenu. Balíme lana a matroš a dolézáme po jednoduché ferratce pár desítek metrů na vrchol. Ke stanici lanovky na ledovcovém plato pod Dachsteinem je to daleko. Poslední lanovku v pět určitě nestíháme a nechceme si z Dachsteinu odnést pocity člověka, který se snaží doběhnout noční tramvaj. Užíváme si výhledy a hlavně konec lezení.
Scházíme ferratou a slaňujeme na ledovec. Lehký cepínek se tady rozhodně hodí. V hladkých ledových pasážích si s ním vysekám i pár stupů, protože moje nesmeky jsou spíš pro parádu nebo pro brek než proti uklouznutí. Kolem sedmé dorážíme na chatu Seetalerhutte, vysomrujeme bergsteiger essen a místo na matraci na chodbě. Jídlo do sebe dostávám spíš násilím. Jsme šťastní, že nikam nemusíme. Máme to za sebou a sestup je problémem našeho zítřejšího já.
Druhý den ráno sestoupáme 300 metrů ferratou přes Hunnerscharte a zbytek relativně pohodovou pěšinou na parkál. Déšť se přežene přesně když sedíme na kafi na Sudwandhutte pod stěnou. Díky prozřetelnosti, že nás nepotrápil na ferratě.
Bylo to epický, bylo to krásný a jsem rád, že to mám za sebou. Nechápu, jak to bratři Steineři dali v roce 1909 v pohorkách, s dvoumetrovou holí a konopným lanem. Díky za společný zážitky Kláruši. Zbytek léta mě nikdo nedostane do ničeho co má přes 500 metrů ... možná ;-)
Co si vzít a nevzít krom matroše:
- Ráno jsem vypil litr vody. Do stěny jsem měl 3,5 litru vody, vystačil bych asi se 3.
- Lehký cepínek a dobré nesmeky s pořádnými hroty (podle stavu nástupového pole možná i mačky)
- Gumové tkaničky na přidělání lezek, aby po vyzutí neslétly
- Věci na nouzový bivak ve stěně