Články

Některé věci v životě neuspěchávám. Výběr životní partnerky, koupi obytňáku, …. a …. a …. třeba Steinerweg na Dachstein. Tisíc výškových metrů rozložených do 27 délek lezení v jižní stěně Dachsteinu, kde se psala historie alpského lezení. Plánoval jsem ho s různými parťáky. Sázel termíny do kalendáře, sledoval předpověď a buď to zhatilo počasí nebo parťák najednou nemohl. Takže se ze Steinerwegu stala stabilní položka na wishlistu, kterou občas opráším.Tohle léto jsme si nemuseli lámat hlavu stanovováním více záložních termínů – v kalendáři nám s Kláruší pro Dachstein zbýval jediný víkend. V týdnu před akcí se předpověď mění ode dne ke dni. Tlačím variantu: přijedeme čtvrtek – lezeme pátek – návrat o víkendu. Jelikož znám pár lezců, kteří si ve stěně pospinkali, šance bivaku ve stěně je nenulová. Hlavně ať se vyhneme výstupu o víkendu, kdy tam bude víc lidí. Nakonec kapituluju před předpovědí počasí, která velí: ve čtvrtek prší – v pátek to oschne – v sobotu výstup – v neděli koukejte být brzy ráno dole, protože dopoledne má pršet.

V pátek v půl desáté dorážíme na parkál. Přebalujeme věci, a v půl jedenácté usínáme v dodávce před cedulí s obrázkem camperu a nápisem „camping verboten“ nebo tak něco. No nejsme sami, podle počtu lezeckých dodávek tušíme, že zítra ve stěně samotou trpět nebudeme.

2.55 budík, ve 3.00 šup ze spacáčku. Studený čaj a buchta co upekl Pedro-hospodyňka (reklamní okénko: s tím chceš jet do hor!). Po půl čtvrté valíme k nástupu. Po půlhodině…

Vajoletky, no nic mi to neřeklo, ale článek na horydoly dal jasně najevo, ze to bude menší oblast. Parking v obci Křižany je pár set metrů od skal, not bad. Do skal jdete kolem rybníka, který je možno využít ke koupani, not bad. U skal je altán, ohniště a spousta dřeva kolem v lese, not bad. Jsou tu krátké i delší cesty a většinou velmi dobře jistitelné, not bad. Tam kde už duše začínajícího pískaře není šťastná, tak je kruh nebo borhák, not bad at all.

Tedy hned v sobotu dopoledne nalézáme do všech lezitelných cest a nenajde nikdo kdo smutnil, že přijel. Kdo chce tahat svoje první dvojkotrojky tak si je najde. Převis za 4, ano je tu. Spára s kruhem co lze odšlapat kolem, neni problém. Koutky, komíny, dlouhé údolní cesty, kvaky... Všeho je tu na dva dny dost. Večer rozezníme sladký dřevo a písničky prokládáme historkama z hor i nehor. Spánek v milion star hotel je krásnou tečkou za lezeckým dnem.

Následující den panuje ospalá nálada, ale stejně opět nastoupíme do cest co jsme včera nestihli. Troufalost narůstá a kdekdo si zkouší vytáhnout náročnější cesty než včera. Vajoletky jsou prostě skvělá menší oblast a to i na léto, jelikož je tu stín. Kdo sem nezajede, tak se o mnohé připraví. Stáhněte si opentopo, většina cest je nafocena, v altánu je taky topo.

Cesty a info k nim
Lahudkovy kout 4 mala vez - pro někoho snadné, pro jiné náročné. Lezte to zvenku a ok
Oldova cesta 6 malá věž - pěkná cesta převisem po madlech. Od kruhu to chce malinko odlez k obhozu a je vyhrano
…

Až když jsem v neděli nastoupila do auta a kemp Bílina nechala za sebou, uvědomila jsem si, že nováčkovské zkoušky jsou srdcovou záležitostí celého oddílu. Nejen pro vystrašené nováčky, kteří mají poprvé přesvědčivě prokázat, že po ročním vsakování horoškolních informací se vše přetavilo do dovednosti svého parťáka na skále nezabít (a samozřejmě ani neohrozit), ale vlastně pro všechny trochu aktivní členy.
„Voyeurství“ (nebo jen přirozená zvědavost?) stávajících členů, kteří neodolají nutkání a musí přijít okouknout nové maso, provází akce výcviku nováčků od prvních momentů. Na nováčkovských zkouškách, kde můžete sledovat vzestupy i pády (všech možných druhů) z první řady, tomu samozřejmě nemůže být jinak. To však zdaleka není jediný důvod.

Jasně daný program a pravidelnost horoškolních akcí jsou bezesporu tlukoucím srdcem oddílu, které do těla zákonitě pumpuje novou krev, ale okysličuje a probouzí k životu i všechny periferie. Horoškola udržuje oddíl v chodu – přitahuje zaručenou lezeckou náplní a poskytuje společenské útočiště všem již „prověřeným“ lezeckým tvorům. Oplývá puncem nostalgie, protože v oddíle jsme si jí museli projít všichni. Jako jakási neviditelná červená linka tak spojuje jednoho každého z nás.

Nebudu zastírat, že vyvrcholení ročního (m)učení v podobě zkoušek na Bořni, které prověřují odolnost aspirujícího člena přežít nejen pod tlakem již světem protřelých členů, ale také rozmarů počasí, mokré skály, neohrabanosti vašeho lezeckého parťáka nebo chybějící…

První vysokohorská premiéra
Letní hory patří pro většinu nováčků k těm akcím, kde se poprvé ukáže, že lezení není jen tělocvična, skalka za městem a rychlá káva po práci. Najednou jsou tu opravdové vysoké hory, dlouhé nástupy, batohy, nevyzpytatelné počasí, chatový režim a zjištění, že i obyčejné umytí v ledovém korýtku může mít charakter silného zážitku. Pro některé z nás byla dokonce premiérou i samotná horská chata.

Už před odjezdem to na Discordu žilo. Řešilo se, která výstupová varianta na chatu Pedrotti je lepší, kdo s kým pojede autem, kam se vejdou lana a jestli se do kufru ještě vmáčkne člověk, nebo už jen batoh. Část výpravy zvolila poctivější variantu z Madonny di Campiglio a nesla si veškeré vybavení na zádech.

Druhá část, ke které jsem se bez většího vnitřního boje přidala i já, zvolila nástup z Molvena. Tady bylo možné si cestu trochu zpříjemnit terénním taxíkem a těžké batohy poslat nahoru nákladní lanovkou. Říkejme tomu třeba strategické šetření sil na lezení.

Výstup z Molvena byl díky tomu vlastně velmi pohodový. Jen s malým batůžkem jsme nastoupali zhruba 1100 výškových metrů a na chatu dorazili krátce po poledni, ještě za krásného počasí. Odpoledne se ale hory rozhodly připomenout, kdo je tady pánem. Počasí se začalo dramaticky měnit a někteří nešťastníci z madonnské varianty dorazili až večer, za silného deště a krupobití. Na druhou stranu, zážitek měli kompletní hned první den. Vysoké hory se vším všudy a minimálně jedna historka do hospody jistá.

…

Zase jsem se vyspal s Kláruší. Tvrdě a do růžova. Probouzím se v Klářině dodávce v rakouském Dornbirnu. Z okénka přehlédnu urnový háj za hřbitovní zdí. Asi námět k zamyšlení na začátku horolezecké výpravy. Jsme na cestě do Bergellu. Návrat na místo činu. Před rokem jsme oblézali skály v okolí jezera Albigna a vyběhli Norkdkante na Piz Badile (reklamní okénko: tuhle cestu fakt chceš!). A jelikož nám místní scenerie a parádní lezení na žule uhranulo, rozhodli jsme se vrátit a prozkoumat impozantní štíty v okolí chaty Sciora.

Sobota

Dodávka stoupá serpentinami nad švýcarským Bondem a v parkovací loterii nakonec vybojujeme první příčku – poslední místo na nejvýše položeném parkovišti, tedy nejkratší nástup. Dalších pět hodin supíme k chatě Sciora. Na dnes se nám nepodařilo ji zabookovat a tak za zvědavého okukování jejího osazenstva procházíme kolem ve stylu „my tu nejsme“ a zalomíme to v bivaku pod převisem 300 metrů od chaty.

Neděle

Nedělní menu se skládá z rozlezové cesty na Ferro da Stiro (2680 m n.m.) neboli „Žehličku“. Krčí se na úpatí více než dvakrát vyššího Piz Cengalo (3369 m n.m.) oproti kterému působí jako jednohubka. No Via Classica je jednohubka za 5a+, cca 550 m s 14 – 15 délkami. Prvních jedenáct délek zajištěných – Arco ani Srbsko v tom nehledej – odstupy mezi jištěními jsou větší. V prvních délkách nás předlézají kamzíci, kteří dohadem do 4c dávají s přehlede m ;-) Poslední 3 - 4 délky jsou bez jištění a asi největší zážitek. Nahoře jsme někdy po 14h.…

Poslední květnový víkend jsme se potkali v Jizerkách, abychom si na skalách v okolí Oldřichovského sedla ověřili, zda to bude v srpnu v Chamonix fungovat.
V Jizerkách jsem lezl vůbec poprvé. Čili stojím pod skálou, která není nijak vysoká. Ani nevypadá nezdolatelně, naopak, možná i vlídně. Navážu se, nazuju lezečky a na skálu šahám. A všechno je jinak. To co zdola vypadalo jako hranka, za kterou se zvednu, je ve skutečnosti oblé žebro. Police, na kterou jsem si měl stoupnout, je ve skutečnosti oblina ze všeho nejvíc připomínající více či méně kolmé výlezy na písku. Na tu polici si nakonec přece jen opatrně stoupám, neboť musím, akorát napřímit se nemůžu, protože nad hlavou mám převislou skálu. Jsem buď v předklonu, anebo v záklonu, přemýšlím co dál. Možnost nakonec spatřím a je jí spára. Na žábu. Vybaven rukavicemi a třemi lekcemi spároškoly do ní vkládám ruku a ono to funguje. Ba co víc, cítím se v tom dobře (ten pocit si asi budu pamatovat dlouho). Teď jsou na řadě nohy. Po drobných krystalech, ne delších než centimetr, se sunu výše až opatrným výšvihem dolézám nahoru, dobírám kamaráda a spokojeně se zapisujeme do knížky s tím, že je dobojováno. Není. Slaňák je totiž tak nedostupný, že se k němu ukládám déle než dlouho. Kroutím se, sunu, nastavuju se nad ním, až do slaňáku vkládáme smyčku, do které si stoupnu a nad slaňák do spárky vložíme frienda, za který se chytnu. Nakonec si do slaňáku přece jen sedám a po krkolomném kontrolním odsedu začnu slaňovat. Až teď je…

Jaro v plném proudu, květen se pomalu chýlí ke konci a my tu máme další nováčkovskou horoškolní akci, tentokrát na pískách! V plánu jsou v sobotu Sušky a na neděli Prachov. Je to také poslední víkendovka před závěrečnými zkouškami na Bořni, takže je nejvyšší čas oprášit své nabyté znalosti, doplnit si chybějící skalní výstupy, a ještě něco potrénovat. Pro mě to navíc bude úplná premiéra v lezení na písku, takže jsem plný očekávání od věcí příštích. A už dopředu můžu prozradit, že další dva dny mě rozhodně nezklamou!

Sraz máme v sobotu v 10 hodin na parkovišti na Suškách a hned na úvod musíme řešit problém, kde zaparkovat. Je vidět, že příslib krásného počasí vylákal do skal spousty lidí nejen z různých koutů Čech, ale i blízkého zahraničí, hlavně z Německa. Někdo nedostatek parkovacích míst řeší stáním v druhé řadě (je nutné pak odjezd zkoordinovat s druhým řidičem), já nakonec zaparkuji v zatáčce asi o 500 m níž, kde na široké krajnici se ještě několik aut vleze. Na místo srazu pod Sokolí věží tak přicházím o trochu později, kdy Koviho přednáška o technice lezení na písku je už v plném proudu. Hned na začátek zaslechnu něco, co mě trochu zarazí: „….to, co my tady u nás předvádíme na písku, to nemá jinde obdoby a celý lezecký svět nad tím jen kroutí hlavou!“ Kovi nám představuje různé pískařské jistící pomůcky: tradiční smyce, bambuláky nebo nejnovější ufa. Po teoretické přednášce máme možnost si v okolních spárách tyhle věci vyzkoušet založit a pověsit se na ně.
Pak už se…

Plán zněl jasně: "8. - 10. května strávit na vícedélkách v Rakousku".

Jako obvykle se představy o destinaci a počet účasntíků do poslední chvíle měnily s předpovědí počasí. Polovina výpravy ještě po poledni v odjezdový den nevěděla, jestli neskončí v Labáku. Nakonec jsme se ale v hojném počtu 10 lidí sešli v minikempu v Peggau. Předpovědní meteoloterii vyhrála varianta Grazer Bergland - vrchovina kus od Grazu.

Pytel č.1

Lezl jsem v tandemu s Myší. Páteční ráno jsme měli pomalejší a na parkoviště pod vybranou stěnu Rote Wand jsme dorazili v 10:40 hodin. Váhání, jestli nastoupit do plánované cesty Rohrasalat ("Trubkový salát"; 5+; 9 délek) za nás vyřešila cedule u parkoviště informující a hnízdění ptáků. Po chvíli googlení respektive bergsteigenování jsme se rozhodli pro alternativu Weg der schonen Manner ("Cesta pěkných mužů"; 9 délek, 6/6- obl., zajištění: sportovní s dojištěním) Už první délka za 4+ nás přesvědčila o poctivosti místní klasy. O to víc vzdechů a stenů vyvolal stísněný koutek za 5- a další za 5. Jedním ze zlatých hřebů cesty byla bezesporu délka za 3+ s kombinací mokré skály, trávy a bahna. Vzhledem k pozdní hodině a tomu, že jsme nevykazovali převahu nad nástrahami cesty jsme se rozhodli to zapytlit 3 délky pod vrcholem (kde 2 z nich byly klíčové - nejtěžší).
S lehkou frustrací z právě zavěšeného pytle jsme se přesunuli po travnaté polici k slanění přes vedlejší cestu. To největší vzrůšo na nás ale ještě čeká. Ochabující pozornost při stahování druhé…

Ku polskiej wspinaczce skałkowej!

Když jsem se hlásil do oddílu Humanita, jedním z mých cílů a snů bylo objevovat zajímavé skalní oblasti, o kterých bych se sám sotva dozvěděl, zejména pak zahraniční. To se mi daří plnit! Jakmile jsem viděl v kalendáři vypsanou akci „Ku polskiej wspinaczce skałkowej!“, organizovanou duem Maďo s Pati (skvělá akce Rabštejn!), která nás měla zavést do známé polské vápencové oblasti Podlesice, nezaváhal jsem. Přesvědčil jsem rodinu, že není lepší způsob, jak strávit první prodloužený květnový víkend, zarezervoval jsem dvoupokojový apartmán v Trafo Base Campu (do přilehlého kempu Osada Zborow musíme pořídit větší stan), a nezbývalo, než se začít těšit!

Jak se termín přiblíží, nastane pár změn, pár nahlášených lidí odpadlo, jeden člen rodiny onemocněl, ale vše jsme zvládli a ve čtvrtek po druhé hodině odpolední jsme z Prahy vyjeli, s vizí, že se včasným výjezdem vyhneme dopravním zácpám před dlouhým víkendem. Tak ten plán úplně nevyšel, ale za necelých sedm hodin jsme již notně unaveni parkovali před Trafo Base Campem, kde jsme se v pohodě bezkontaktně ubytovali a s ostatními se domluvili, že se potkáme druhý den ráno a vyrazíme.

V pátek ráno se kolem deváté potkáváme s Maďou a Pati a za chvíli také s Martinem, Leou a malým Vítkem v kempu. Maďa plní svůj slib nevyrážet před desátou, takže kolem půl jedenácté v klidu vyrážíme písečnou lesní cestou směr Podlesice – czesz poludnova a kotvíme u prvního sektoru Rygiel s lehkými cestami, abychom…

O víkendu proběhl nácvik záchran v horolezeckém terénu, další z povinných lekcí oddílové horoškoly. Připomněli jsme si lanové techniky, kamarádskou dopomoc, od nich přešli k jednoduché a dvojité kladce, záchraně směrem dolů, nahoru, tedy technikám HOI a Strauss, ukázali si jak slanit přes uzel a jak společně na takzvané jedničce, nakonec jsme vyzkoušeli různé kombinace. Zachránit se podařilo vše, až na jeden vínem prolitý klín.
Stejně jako ostatní akce měla i tato svůj prostor v humanitním kalendáři, článek informující o tom kde se sejdeme, kdy, co vzít s sebou, kdo akci vede, a vedle toho Discord vlákno, v tom se obvykle ladí detaily a slouží jako zdroj motivace těm, co se dorazit chystají, a frustrace těm, co přijet nemohou, ale nedalo jim to nepodívat se (ano, kemp byl fajn, atmosféra u ohně, na který někdo odněkud vyčaroval dřevo, a okolo kterého se v sobotu sešlo několik kytar, rezonátor, bubínek, skvělá, to vám holt uteklo).

Bylo nás dohromady kolem třiceti, většina si přijela techniky osvojit, někdo oprašoval, další se pod záminkou „jedu si jen zalézt“ přijeli podívat, ale protože se cvičilo ve vápencovém lomu Alkazar v Srbsku a tam se dost dobře lézt dávno nedá, prokoukli jsme to, tím spíš si této družnosti ceníme. Pro daný účel je to ale místo skvělé, železa je tam ve skále dost i na to, aby se tam vedle sebe vešla ČHS se skalkarškým kurzem, my, a ještě zbylo i pro jiné.


Čekali byste, že se instruktoři objeví se suverenitou doktoranda pět min před nácvikem?…

Uběhlo zase několik dní tak rychle, že jsem se skoro ani nestihla otočit doma ve své posteli. Máme tu další plánovanou akci na praktickou výuku zakládání vlastního jištění - POVL. Už během balení batoh obsahuje více jistícího kovu na skálu než co reálně potřebuju s sebou za oblečení, ale i tak jsem, si myslím, docela skladná. Ještě že máme skvělé kolegy v práci, kteří jsou úplnou náhodou také členy oddílu a jsou tak hodní, že mi půjčí své nové vybavení stojící několik ká. To je vážně milé a cením si té důvěry, takže na skálu jedu opravdu vybavena. 😊 Až na to lano. Věřím, že se na místě spojíme do skupinek tak, že nedostatky doplníme.

Jedu z Prahy s jinými účastníky, abychom se mohli zase lépe poznat (zároveň se jede směrem kolem těch našich, cituji, „polí“ na Hůrce) a zjišťuju, že s mým řidičem už jsem se viděla na EPO plese. Řidič se o nás skvěle postaral, protože zastavil i na jídlo v místním obchůdku. Dorazíme na chalupu a ta nás vítá mezi první příchozí, je příjemně vytopená a máme privilegium vybrat si měkkou matraci. Začínají se sjíždět účastníci, začínají se rozjíždět konverzace, hry, kytary.

Máme čas se vyspat, protože odchod na skály je až v 10h. Nemusíme prý spěchat, stačí vyrazit i v 10:03. Jako základ pro pořádné lezce jsou ke snídani objednané vajíčka se slaninou a hned po ránu jsou slyšet počty. 18 vajec v jedné míse, hromádka cibule, hromádka slaniny, deset deka, dvacet deka, třicet deka, kilo chleba…

Dnes je v plánu Kozinec. Dorazíme na skálu trošku…

Ve zkratce:
od východu je sníh z parkoviště a nad cca 2000mnm spousta nerozježděnýho prašanu. Na wintraci Neuer Prager hutte dřevo je. Vícero ledů v solidní podmínce v okolí Eisarena Osttirol jako bonus

Obsah:
1)Erikovo postřehy
2)Marci píše sloh
------------------------------------------
1)Erikovo postřehy
Nakydalo v týdnu, stihlo se to do víkendu stabilizovat. Různé modely hlásí různou předpověď. Od dobré (Meteoblue) až po špatnou. Vyhrožujou pocitovou teplotou na vrcholu kolem -20. Na AV webu o Prager hutte píšou že prý na wintráči došlo palivové dřevo.

V pátek přespáváme na parkovišti 47.1183189N, 12.4978465E. Je tam vytápěný záchod za 1e. Potkáváme tam kempující čechy, co tam lezou ledy a už zapoměly který je den.
Před penzionem u parkoviště parkuje asi 5 fízlích dodávek. A ráno jich vyràží na skitůru tak četa. To nás znervòzní. S Rufusem přidáváme do batohu zimní spacáky a karimatky, s tím že se na wintráč Marci kdyžtak nějak nasáčkuje.

Cestou nahoru potkáváme nekolik sjezdovych stop a výstupovku si musíme prošlapávat. Do wintráče u Prager hutte jsme dorazili jako první. Benga šli zřejmě na jiný kopec. Dřevo tam je, což se hodí 🙂
V závěsu za náma dorazí trojice sympatických Němců z Mnichova. Děkují za prošlápnutí stopy. To ještě netuší že vrcholový den budou šlapat oni. Nakonec dorazí dva mladý Rakušáci. Takže je nás 8 na wintráči pro 12. Pohoda. Odpoledne začne posněžovat a vydrží celou noc. Ráno je blbá viditelnost. Katze scheise! Byť je dle webkamer na druhé…

Další víkend v tahu. Sraz máme v Holešovicích. Byla jsem automaticky zapsaná kamarády do auta jako spolujezdec, takže se jenom vezu a nemusím nic řešit. Nelíbí se mi, že jedeme pozdě, nemám ráda jezdit pozdě. Přijedeme a první informaci, kterou dostáváme, že spíme na půdě, super. Zjišťujeme, že nejsme poslední i když je to čas, kdy už reálně měla začít první přednáška. Usadíme se a čekáme na zbylé účastníky, protože přednášející potřebují použít ten flipchart, který mají za úkol dovést. Můžeme chvilku vydechnout než to začne. Blok na poznámky jsem si nepřivezla, protože mám s sebou přeci telefon, ale zjišťuju, že to není nejpohodlnější a vypadá to jako že nedávám pozor. Přitom, když přednáška začne, baví mě to. Začínáme základy. Nejdůležitějším postupem při poskytování první pomoci, neboli: rozhlédni se, reaguj, rozmýšlej a rozhodni se. Když si teorii ukotvíme teoretickou částí. Přechází se k tématu resuscitace a praktickému zkoušení na figuríně. Super, že figurína ukazuje, jak moc správně resuscitaci provádíš a že nám někdo opravuje ty chyby v přímém přenosu.

Končíme pozdě večer, zhruba půl desátá hodina. Nejsem zvyklá na tolik lidí v jedné místnosti. Venku je ohýnek, u něj nikdo. Jdu se ohřát a podívat na hvězdy. Takový pohled v Praze není. Připojí se další. Začínají lehké konverzace, které někteří končí až později v noci. Pro mě je to už však skoro čas jít spát. Mám ráda svůj spánek. Na matraci, která na mě údajně zbyla o to raději.

Vstáváme před 8h. Všude někdo je.…

Tento článek je z kategorie subjektivní popis intenzivního zážitku nováčka, nikoliv seriózní report o tom kde všude jsme byli a co všechno jako oddíl vylezli nebo se o to pokusili.

Zimním Tatrám jsem se vyhýbal. A zpětně musím říct, že jsem nedocenil dobrodružně společenský rozměr této pravidelné a všeobecně oblíbené akce.
Propříště by bylo dobré překonat odpor k balení dřív než hodinu před odjezdem na vlak a vzít menší batoh než ten největší, co je ještě jakž takž možné dovléct na hlavák.

Ve vlaku jsme zabrali takřka celý vagón a započali intenzivní stmelování kolektivu.

Hlasování ohledně braní lyží dopadlo nerozhodně, ale byl jsem rozhodnutý si aspoň trochu zalyžovat, takže krámů bylo o to víc. Vynáška na chatu dostatečně připomněla, že hory nejsou žádná skalkařina s nástupem do 30 min po rovině od auta. Prvotřídní ledovka nás vesměs donutila přezbrojit brzy na mačky nebo pásy.

Ubytování a spárování do kójí v útulné podkrovní kůlně proběhlo podle rychlosti při vynášce a patrně i podle úrovně tolerance k bordelu ve věcech a matroši.

Čtvrteční zasvěcení do lifesaving hacků s cepínem na svahu, výroby hrušek i zakopaného muže od Radima (velký dík!) dávalo tušit, že aspoň trochu zvládat pohyb po zimních horách je naprosto jiný level než vícedélky v létě. Ale celkově byly sněhohrátky moc fajn a ještě jednou díky Radimovi i ostatním instruktorům a zkušeným, co se nám celou dobu věnovali za trpělivost.

Za sebe musím říct, že HP ledovíkend v Krkonoších byl parádně…

Protože je Slovinsko napřed s firnem vyrážíme na víkend z Vídně na Triglav z Krmatalu.
Bergsteigen
Posledních 5km jedeme autem asi 20 minut. Sice je prohrnuto, ale stejně je to polňačka s vrstvou sněhu a kolejema pro traktor.
3km před posledním parkovištěm v údolí končí prohrnutá cesta. Proto parkujeme u "Kovinarska koča v Krmi" 46.4003839N, 13.9229852E
Jsme tam v Pátek asi v 8PM, což se později ukazuje jako strategická výhoda. Vejde se tam asi 10 aut. Kdo měl potřebu přespávat pod střechou, tak může mít ráno problém zaparkovat.

Rovnou u auta nandáváme lyže a šoupeme dlouhým údolím. Trasa z topa vede lesem dnem údolí. Ten však začíná houstnout. Protože nás už nebaví překračovat popadané stromy nabíráme výšku na levé straně údolí a tam pokračujeme v traverzu přes četná laviniště z minulých týdnů. (Mozna ze tim lesem vedla cesta ze ktere jsme sesli...).

Míjíme odbočku na Vodnikov dom - asi nějaké sněžné plemeno s winterpacketem.

Vodník je typický specialista.
V hlubokém rybníce je pánem situace.
Na zasněžené pláni by ztrácel převahu.

Nebo je tam dislokovan "Vodník 2.0“ s vyšší environmentální robustností?

Konečně se terén začíná zvedat a začínají naskakovat tolik potřebné výškové metry.

U chatrče Prgarca je velmi nouzový wintráč pro 2,5lidí.

Batohy nabalené na studený wintráč váží snad 10kg. Zimní spacák, vaření, 30m lana...

Dorazíme k chatě Kredarica. 1700m výškových v nohách. Na místě se dozvídáme, že chatu včera otevřeli. A mají spoustu místa.

Topí se v kamnech…

Když se mě přátelé a kolegové v práci ptali co budu dělat o víkendu, byli dost překvapení mou odpovědí – jedeme do Krkonoš bivakovat na sněhu. Nejčastější otázka byla, jestli mi už úplně nepřeskočilo? Že tohle podnikám dobrovolně… Ale nepřeskočilo, je to důležitá součást průpravy zimní horoškoly. Kdyby nás zastihlo špatné počasí vysoko v horách a vrtulník by z důvodu silného větru a hustého sněžení nemohl přiletět. Je lepší si tuto zkušenost zažít v kontrolovaných podmínkách, ať tušíme, o čem to vůbec je.

O tomto víkendu se děly dvě akce najednou – část studentů HP šla na ledy a část šla bivakovat. Někteří tedy přijeli na chatu už v pátek, převážná většina však dorazila v sobotu dopoledne. Jeli jsme s Filipesem jedním autem – ten si po letech splnil sen a pořídil si 9ti místnou dodávku, kterou se nám z velké části podařilo naplnit. Jednu sedačku vyjmul, jinak bychom nenacpali do auta skialpy, batohy narvané věcmi na bivak a batohy s vercajkem na lezení. Při pohledu na ten plný kufr jsme začali s ostatními uvažovat, jak zvládneme přesun do Tater, kde budeme mít obdobné množství věcí.

Na skialpech jsme dojeli k chatě, vyložili plné batohy a začali jsme jednat co bude na programu.
V sobotu jsme se učili chůzi na mačkách a manipulaci s cepínem, stoupání na mačkách do kopce i klesání z kopce, přecházení řeky. Později odpoledne nám Radim precizně nakreslil různé typy bivaků ve sněhu. Z nedostatku jiných pomůcek byl použit toaletní papír jako skicář. Ve čtyři jsme na…

Akorát, že vůbec. Nebo, tak na půl...

To jsme se takto vesměs poprvé setkali s lezením na ledu. Vyzbrojeni po zuby. Nebezpečni spíš sami sobě, než 30 metrů dlouhému ledopádu.
Po kvalitní metodické přípravě a vykopané sněhové cestě do kadiboudy jdeme na to. Plni odhodlání a síly, kterou ztrácíme s každým zaseknutím rychleji než hrdost na firnovém svahu (pozn. přirovnání doplnil ChatGPT, učím ho tím pochopení pro lezce a respekt k přírodě, určitě). Síla došla, víno u kamen přibylo a odhodlání se zdvojnásobilo.

Další den taháme své první cesty. Jdeš rovnou, kdyby ti kromě té síly náhodou i to odhodlání tentokrát nezbylo. Vylezeš to, vidíš kousek toho nádherného krkonošského údolí, sedíš ve štandu a připadáš si něco jako Pepa Rakoncaj, když zdolával jednu z mnohých x-tisícovek. Zrovna čtu "Tulákem ve větru Himaláje", je třeba se trochu zasnít.

Taky povídání Radima o tom, jak jeden spíš nechce půjčovat šrouby a kolik úsilí vezme je mít "v kondici" velmi rychle nabyde jiných rozměrů. Jó, a vrtat od pasu je super rada. Asi jako s cvakáním nad hlavou, když máš smrt v očích (člověk se s tím Pepou nemůže porovnávat všude), tak hlavně rychle zavrtat. Od ramenou to šlo taky hezky. S pár nadávkami a proklínáním narezlých šroubů.

Půjčím si tu ještě část Divochovy reakce na dotaz, zda jsme si ozkoušeli různé cepíny: "V zápalu boje o holý život jsem tak trochu zapomněl ty cepíny zkoušet - měl jsem 4x Nomic a problém nebyl v materiálu 😄...Na poslední cestu jsem si vzal Bandity od SR…

Společensko - sportovní akce s tendencemi k přežírání, hraní her, saunování a čecháčského pití přivezených plecháčů :-).

Video z akce: https://youtu.be/OGJnotGaGc0
O Rudolfshütte:

Rudolfshütte je dnes už spíše hotel ve Vysokých Taurách (~2300m), který nabízí poměrně širokou škálu možností.
Venku - Skialpové túry s možností VHT na vrchol, lezení ledů, klasické sjezdování.
Uvnitř - Sauna, horká kamenná lehátka, bazén (spíše pro děti), malá lezecká stěna, muzeum ledovců a klima s výhledy do krajiny a pro Amerického prezidenta tu nechybí ani solárko.

Spali jsme v Lágeru pro 11 lidí. Povlečení bylo vyprané, takže nebyla potřeba ani vložka do spacáku.
V lágeru bylo několik skříněk a věšáčků, pár židlí a stůl, takže na hry také došlo.
Samozřejmostí byly elektrické zásuvky.
Toaleta se sprchou pro špatné strávníky byla dostupná do 20 m po chodbě.

Hotel je rozdělen na více budov, mezi kterými se prochází tunely. Lze všude chodit v pantoflích.
Výstup z lanovky ústí přímo do jednoho tunelu.
Velká lyžárna a sušárna smradlavých lyžáků tady samozřejmě nechybí.

Konzumační prostory jsou zde rozděleny na 3 části:
- Jídelna pro návštěvníky s možností sezení na terase na sluníčku
- Jídelna pro ubytované
- Společenská místnost pro ubytované (s barem)

Polopenze je součástí ubytování a je ve stylu: dej si co chceš.
Snídaně vždy nabízely pečivo, vejce na tvrdo, sýry, šunky, mléčné výrobky, ovoce, zeleninu a sladké či spešl nabídky dle dne (sekaná, míchaná vejce, wafle, apod.).
Ke snídani…

Třetí lednový víkend se pořádaly lavinové záchrany na chatě v Krkonoších.
Předchozí roky se tato akce spojovala i se společenskou událostí Humanity, ale jelikož je nadšenců do zimních aktivit poměrně dost a členů v oddíle stále více, tak se letos z logistických i praktických důvodů vzdělávací část a společenská část rozdělila na dva samostatné víkendy. I tak se nás na vzdělávacím bloku sešlo hodně – deset studentů HP, šest instruktorů a pár nováčků, co se přijelo přivzdělat lavinové problematice.

V pátek večer jsme se tak nějak náhodně či domluveně potkali na parkovišti ve Špindlu. Někdo dorazil dříve a vyrazil již po vlastní ose na chatu. Část z nás se seskupila – skládali jsme se z lidí, co jsou na ski-alpech jak ryby ve vodě, někteří co na tom stáli jednou/párkrát v životě a někteří na tom stáli úplně poprvé (ti se s tím statečně poprali!) :-).
Vzrůšo jsme si zažili hned na začátku, dostat se přes nově postavený mostek, který ale nebyl oficiálně otevřený a dostat se na něj (a pak i z něj) bylo chvílemi jak na opičí dráze. Vyšplhat se nahoru v lyžácích, přelézt závoru, neopírat se o otevírací dvířka, neuklouznout dolů a do toho držet lyže ať nesjedou dolů k vodě. Naštěstí společnými silami jsme byli schopní mostek přejít bez jakékoliv ztráty i bez újmy na zdraví.
Cestou nahoru nebylo kdovíjaké počasí, ale jak jsme se dostali nad mraky, tak to bylo lepší.

Po deváté večer jsme se v již plném počtu setkali na chatě, aklimatizovali se, ulovili místo na spaní a…

Uprostřed týdne se Gobo ozval na humanitním Discordu, že by vyrazil na ledy ve Štolpichu. Do víkendu naplnil auto horolezeckým substrátem, chtivým mrazu a mokra.

Ledové náteky v údolí Velkého Štolpichu byly ve slušné kondici. Zůstali jsme na spodní bariéře ledopádů nad silnicí. Jednak to bylo nejblíž od parkoviště a druhak jsme slyšeli z ledopádů nad zatáčkou, jak tam operuje Pedro, pan Chaloupka a spol., kteří přijeli z Prahy o něco dříve než my.

VIDEO: Ledy ve Štolpichu 2026