Články

Na Brentě jsme se Erikem, že ve středu dáme po práci Sušky. Zlehka dvě, tři cesty. Dáváme si sraz na místě v půl pátý. Jako správní autisti jsem na místě 16:25. Erik se přiřítí jako správný silniční pirát na mašině značky Yamaha o objemu 125 ccm.
Lezecké ambice nejsou velké, chceme si jen zalézt. Volba padá po dlouhé debatě na Koutovou za V na Květovou věž. Cestu oba známe několikrát jsme ji tahali, takže sázka na jistotu. Erik zapluje do kouta pod nástup, rozbalíme cajky a jde se na věc. Tahám. První co mě překvapilo, bylo jištění. říkám Erikovy, tvl čtyři borháky, libová pětka. Eriko suše konstatuje, že si v tý cestě pamatuje jen jeden a že to musel někdo dojistit. Chvilku debatujeme, že nechápeme proč by to někdo dělal. V tom nás utvrzujou vedle lezoucí lezci, že to taky kdysi lezli, že Koutová je hezká a že taky nechápou, proč je to přejištěné.
V klidu lezu, nějak cvákám první borhák a přemýšlím jak k druhému. Erik kontruje, koutem to bylo lehký. No, právě že vůbec. Po deseti minutách to potupné vzdávám a nechávám se spustit z expresky. Nastupuje Erik se sebevědomím pravé pískovcové frézy. První cvaká, kličkujíce po nějaké době cváká druhé a končí.

Začínám pomalu věřit myšlence, která vystupuje stále více na povrch a říká, kterej kkt by nasekal na Suškách do pětky čtyři borháky.
Erik dobojoval a nechal se taky potupně spustit. To už víme oba, že je něco špatně. Balím rychle cajky a jdu z kopce o věž vedle. Tady na mě čumí pravá Koutová za V s jedním borhákem u…

Před rokem mi o tom vyprávěl kolega, který běžně absolvuje stovkové závody. Vrátil se z dovolené a říkal, že běžel závod po ledovci mezi trhlinami, zvracel z výškové nemoci, málem nestihl limit a cíl byl na Capanna Margarita ve 4554 mnm.Zajiskřily mi oči. Margarita? Tam jsem slavila čtyřicátiny, to je srdcovka. To je závod pro mě! Bez většího přemýšlení jsem nás s Dušanem registrovala. Vůbec mě nezarazilo, že ten superběžec z práce to málem nedal. Ani to, že k přihlášce byl potřeba běžecký „životopis" a že z přihlášených nelosují, jak je zvykem, když je přetlak, ale vybírají.

Závod dvojic, start: Alagna, 1200 mnm | Cíl: Capanna Margarita, 4554 mnm | Převýšení 3400 m | Délka 17 km | Limit 6,5 hod | Povinná výbava: mikromačky, sedák, 10 m lana, přilba

Příprava

Dva měsíce před závodem mi začalo docházet, že to nebude žádná sranda. Převýšení přes tři kilometry v kuse se v Čechách špatně trénuje — nejvyšší kopec v okolí má výškových 150 m. Přesto se mi podařilo dát poslední měsíc 10 000 výškových metrů, což považuju za úspěch. Sice mám vytrvalost, ale jsem šnek a vím to.

Spoléhám na plán B: pořádná aklimatizace. Ostatní budou lapat po dechu a blinkat, a my v klídku všechny předeženeme.

Aklimatizace

Refugia stojí od 85 eur na osobu za noc, málem dostanu infarkt. Nakonec se mi podaří najít údolí, kde jde přes wintráče a bivaky udělat aklimatizaci přímo vzorovou a výrazně levněji. Plán: vyrazit o týden dřív, aklimatizovat se a u toho se nezničit.

Prvních pár dní je pohodička,…

Tento úvodní odstavec bude spíš o tom, jak jsem se tam dostal a co všechno mě to stálo, abych se mohl vydat do této mnou neprobádané země, která má snad víc ovcí než obyvatel. A věřte mi, ovcí je tam opravdu hodně.

Mé rozhodovací procesy jsou pro některé až moc spontánní, ale jaký by byl život, kdyby v něm nebylo trochu chaosu. Takže když přišla nabídka, že se uvolnilo místo na mezinárodní akci pořádané britskou organizací BMC, začal jsem nad tím zlehka uvažovat – vůbec jsem nebral v potaz, že mám spoustu povinností příští týden před odjezdem do Nizozemí. Mozek v režimu „to nějak dopadne" je mocná věc. První otázka, která se mi honí hlavou, je, jestli dostanu zelenou od Happyho. Píšu tedy dotaz a za pár minut mi volá Happy – máme krátký rozhovor, kde mu vysvětluji, že nad tím jen uvažuji a zatím nevím, jestli je vůbec možné odletět hned druhý den.

Zavěšuji hovor, sedám si k počítači a sepisuji věci, které musím stihnout vyřídit během jediného dne. Jako zodpovědný člověk to začínám řešit okamžitě – nebo aspoň předstírám, že jsem zodpovědný. V pátek ráno jsem pořád nevěděl, jestli pojedu – letět se mělo v sobotu. Zhruba z poloviny jsem ještě počítal s tím, že pojedu na Bořeň. Před obědem jsem to tedy rozsekl, i když jsem nestihl vyřídit pár věcí, začíná domlouvání s hlavním organizátorem Alexem. Odpovídá velmi pohotově a posílá mi formulář k vyplnění. Od Honoraty se dozvídám, že si potřebuji vyřídit povolení na vstup do UK. Protože nemám pas u sebe, musím počkat na večer, až…

Po pilíři Frendo koukám už dlouho, ono to ani jinak nejde, když vás kolem něj vozí lanovka a vy se tak díváte kudy ta vyhlášená cesta asi vede. Tady asi nějak po sněhu, pak tady to vypadá jako jednodušší terén, támhle je ten těžkej výšvih no a zbytek, to už se nějak doleze. Lanovka vás vytáhne těch 1500 metrů asi za 12 minut, ono to trochu zkresluje.

Petr mi na tenhle můj sen kývnul, říkali jsme si něco o tom, že nás láká představa bivakování ve stěně (to jsme ještě neměli ozkoušený) a že se nám to bude hodit třeba na další ambicióznější projekty. Nastupuje se z mezistanice lanovky na Aiguille du Midi a končí se na vrcholu, kde vás lanovka zase hodí dolů, takže takovej alpinismus naservírovanej až pod nos, stačí jen vystoupit z lanovky a vylézt to, pohoda…

Zvolili jsme strategii “rychle a zběsile” tzn. měli jsme na akci 4 dny, ve čtvrtek po práci jsme dojeli na půl cesty, v pátek odpoledne jsme na nástupu popíjeli pivo a koukali do stěny a poctivé zevlení kazil jen jeden neodbytný fakt, že do toho budem muset vlézt už zítra, pokud se chceme vyhnout odpolední bouřce, která byla hlášená na neděli. Z toho jsme moc nadšení nebyli, byli jsme unavení z cesty a z obvyklého finiše pracovního týdne. Děkuju prozřetelnosti, že jsme tak ustoupili z původního plánu se v sobotu rozlejzat, do Frenda vlézt v neděli a v pondělí “už jen vyběhnout těch zbývajících 500m po sněhu, sjet to dolů lanovkou, skočit do auta a odřídit těch 1000 Km zpátky domů”, to by nás dočista zabilo.

Místní…

Innsbruck je trošku díra. Ale díra je to skvělá, jen musíte přijít na to, jak na ni. To město má specifický vibe. Jak tu není moc co dělat, tak všichni sportují. Po městě vám pořád někdo pobíhá, často potkáváte lidi s lyžemi či skialpy. Městem jezdí autobus, co spojuje dva lyžařské kopce.

Proč byste sem tedy měli chtít jet a případně i strávit zimu? Asi primárně pro to, pokud chcete hodně lyžovat a nemáte energii na to každý víkend trávit dvanáct hodin v autě. Tak se sem prostě přestěhujete.

Rád bych nabídnul pár praktickýh rad, jak takovouto sezónu můžete uvařit. Ze začátku se to může zdát jako velký výstup z komfortní zóny, ale teď to zpětně hodnotím jako nejlepší možné rozhodnutí.

🥐 Ingredience, ze kterých se sezóna dá uvařit

Tady si shrneme, co potřebujete, abyste tu vůbec přežili.

Pracující

• Pracovat z Innsbrucku remote


• Našetřit si a najít si tu jen nějakou nekvalifikovanou práci (rozvoz jídla a podobné)


• Najít si tu kvalifikovanou práci (velmi těžké)

Student

• Jet studovat magistra


• Jet na erasmus

Jako student z chudého východu máte možnost pobírat stipendium. Podmínkou je tu pracovat, stačí právě třeba ten rozvoz jídla. Stipendium pokryje náklady na nájem a trošku možná zbyde.

⛷️ Lyžování a lezení

Co se týče zimních sportů, nudit se nebudete. Co se týče lezení, pokud jste zvyklí na multisport na Smíchoff, budete plakat při každé platbě vstupu.

Permice

Lyžování je drahý. Ale dá se koupit sezónní skipas. Jsou tu dvě možnosti - Freizeitticket a…

Pár týdnů před Velikonocemi se rozvířily diskuzní vody Discordu, s tím, kdo co plánuje podniknout na Velikonoce. Souhra náhod přispěla k tomu, že jsem se přidal ke skupině (Happy, Janča, TomasCh) směřující do této sluncem zalité oblasti, perfektního gelata, famózní pizzy a místy lehce oklouzaného vápna (o kterém bude ještě řeč) – do oné meky lezení, italského Arca. Pro mne volba číslo jedna a premiéra, na kterou jsem se těšil.
Do té doby jsem o Arcu slyšel pouze z vyprávění od lidí v mé sociální bublině s tím, jak je to super. Pozitivně navnaděn jsem se pomalu začal těšit. Takže hurá do Arca.

Ve čtvrtek po práci jsme vyjeli z Prahy směrem do Itálie a zhruba pár minut před 1 hodinou ráno jsme dorazili na hotel v Arcu. Zde jsme se setkali s Dekameronem. Ráno na Velký pátek jsme se potkali s Myší z PDB a Dekameronem a po vydatné snídani a namlsání na dnešní cíl cesty, kterou nám vybrala Myš – cestu La Cegnia Rossa – jsme vyrazili na nástup. Hodnocení cesty dle nového průvodce za 5c slibovalo pohodové lezení, první délka byla dobrou ochutnávkou vápna – zřejmě oblíbené cesty, kde index oklouzanosti se nestihl zatím promítnout do celkového hodnocení. Ale nepředbíhejme. Cesta plynula svižně, zádrhel nastal u třetí délky, kde se nacházel crux celé cesty. Podle topa se mělo jednat o těžší rajbák a těžký opravdu byl. Stupy a chyty, které pamatovaly prvovýstupce, jsou dávno za zenitem, dnes je nahradila kvalitně vyleštěná plocha, na které by se ani Horst Fuchs nebál udělat vajíčka v…

Pokud čekáš podrobného průvodčíka na prásky kolem Brnčálovi chaty, tak se neobtěžuj číst dále.
Pokud však čekáš snad trochu poučný, snad trochu vtipný popis úrazu ve Vysokých Tatrách, pokračuj dále. 😊

Úvodní popis

Překrásný den, jak vymetený, sluníčko pálilo a dokonce ani vítr nebyl.
Krásný učební hřebínek. Jastrabia veža z jastrabieho sedla.
Vlastně nic extra těžkého, jen místy lehce exponované. Pro nová HP dobrý zážitek a poznání „o čem to vlastně je”.
Celá cesta probíhala v poklidu. Lezlo nás několik lanových družstev za sebou a den byl jako korálek, proste paráda.

Prohlídka směrem dolu

Těsně před samotnou vežou se však mé dobrodružství trochu zvětšilo. Byla to část hřebínku, kdy jde člověk po špici a nemá se čeho držet. To se mi také vymstilo. Našlápl jsem do stopy ve sněhu, která byla předem vytvořena nějakým jiným dobrodruhem. Se mnou se však kamarádit nechtěla a poslala mě směrem dolů. Zoufalý pokus o zachyceni nevyšel a já se urychleně vydal směrem do údolí. O tom, jak mé akrobatické číslo vypadalo by spíše povyprávěli lidé, kteří mé počínání viděli. Za mě: pár kotoulů, par tvrdých nárazů do skály a už jsem letěl vzduchem. Mé štěstí v neštěstí bylo, že z východní strany je tato skála poměrně „příkrá” a po pár sklalkách spíš ustupuje.

Šok se samozřejmě dostavil a k tomu i směsice pocitů. Třesu se, ale žiju, super a co teď? Když jsem si dal dvě a dvě dohromady došlo mi, že je potřeba, abych se dostal zpět nahoru. Opřel jsem nohy o vzdálenou skálu a zjistil, že…

metodická akce starších a pokročilých se konala v aktuálně rekonstruujícím se rodinném domě na průniku národního parku a chákáóčka. účastnili se čtyři(!) emeritní instruktoři horského lezení, jedna aktivní pokladnice, jeden Povl lezoucí nejen hubou (vezmětě si z něj, děti, příklad), jeden těžký teoretik vodních sportů, lyží a bicyklů, nějaké ty zasloužilé matky, jedna spolužačka ze základky, jedna babička a jeden rozmazlený kocour.
oproti paralelně probíhavší akci nováčkovské jsme jedli velmi tradičně, pečená flákota, guláš, bábovky, dorty a koláče a smaženice z domácích vajec, a zapíjeli jsme to čepovaným ležákem a primitivem (nikoli tedy nevzdělancovou krví, ale italským mokem), tedy s výjimkou těžkého teoretika, který se pokoušel se odplísňovat avitaminozní kurdějovou stravou sestávající z rýže a hořkých páchnoucích čajíčků, které si zapomněl doma (a prokázoval silnou vůli, když odmítl alternativní chmetový odvar).

páteční večůrek se poněkud vymkl a tak jsme v sobotu vyráželi na běžky okolo půl desáté po třech hodinách spánku a rychlé snídani (a tři opěšalí šli pěšat po okolních skalních výchozech). v Jakobstalu (Jakušicích) jsme zakroužili, a po návratu upadla většina účastníků do mrtvolného bjútyslípu. z řetězu urvaná pokladnice odjela na jakousi taneční zábavu lovit (dvounohé) zajíčky, a ostatní byli zapojeni do kruhového tréningu zimního lezení (čili kladení kabelu v původním slova smyslu). nakonec padla milosrdná tma, a sobotní večírek byl slabým odvarem pátečního,…

Ahoj, pro lezce zde, kteří se na podzim vydají na Sušky píši malý report a doporučení a nedoporučení na cesty. Budu psát v pořadí tak, jak jsme lezli teď o víkendu. Celkem asi 6 cest. Některé asi dobře znáte. Takže jako první cestu, kterou rozhodně doporučím je Levý hák na Sokolí věž, která není v průvoci. Leze se žlutou stěnkou, která je hned vedle Fotogenické cesty. Fotogenickou v průvodci najdete. Obtížnost je podle lezce VIIIa a doporučím ji i lezcům, kteří běžně tuto obtížnost nelezou. Jištění začíná smycí v tutových hodinách a následují tři borháky. Cvakání prvního borháku je těžší, ale smyci máte u nohou. Většinou se leze jen k prnímu slaňáku a kdo chce, tak zleva přes kruh na vrchol lehčím jistitelným lezením. Prostě sportovka na písku co na konci sezóny zvedne ego i nelezcům osmiček. Další cesta hned napravo všem známá Fotogenická cesta VIIb. Najdete v průvodci. První část stěnkou se může zdát těžší a jde to a dále nahoře, pak krásné lezení po hraně a chyty tam kde si je člověk vymyslí. Prostě paráda, nic moc neřešíte jen lezete. Napravo od Fotogenické je krásná plotýnka s kruhem Údolní cesta VIIb. Leze se po lištách, kerých je tam dost a každý si vybere. Pod kruhem obhoz. Nad kruhem napadat (není k tomu důvod) a dát si smyci než vylezet převis ke slaňáku. Kdo se bojí, tak nad kruhem více doprava a tam je tutovej uzej, který prodloužíte 120 cm smycí. Pak dále dle průvoce. Přesuneme se na Hlavní věž. Samotář věžička s vrcholovkou, věžička která vás zaujme na první…

Část ctěného humanitního členstva odtrhl před lety slepý kamarád Honza Říha a vytvořil nový oddíl Mata Hari. Nemělo se to stát! Místo brnkání na španělku u vohňasu jsme mohli poslouchat pořádný beglajty v klubu.

Na pódiu Sambal Band i v publiku klubu Carpe Diem můžete zahlédnou např. Sejka, Widiyi, Aliho, Evušu, Hanku, Savce, Honzu Strnada, Květu...

VIDEO
Sambal Band tvrdí muziku v baru

Perníčky upekla Hanka T. z formy, kterou vytiskl Dejv.

Je březen, jaro za dveřmi, slunko nabírá na síle. Volám Tomášovi - "nejel bys se mnou v dubnu na jarní firnovačku do Tater - přechod Brnčála - Popradské či naopak...? Jasně, jel bych! Supr, domluveno."
Zkoumám termíny a na víkend před Velikonocemi rezervuji vlak v pátek tam, v neděli zpět a dvě osoby na nocleh na Zbojnici. Pár dní po dohodě výletu se ještě na pivku potkáváme s Kubou a taháme z něj rozumy - detaily cesty (za Východnou železnou bránou jsem ještě nebyl a Kačaciu dolinu neznám, Tomáš také ne) atd. Domluveno, půjdeme od západu na východ - Popradské pleso, Zlomisková a Kačacia dolina, Zamznutý kotol, Prielom a Zbojnice. Druhý den Zbojnice, Priečne sedlo, Téryna, Baranie sedlo, Flaška, Brnčála a pak dolů na Bielu vodu. No potěš, bude to náročné...

Nastává duben a termín se blíží. Ale ejhle, počasí se kaboní, od severu táhnou studené větry a střídají se s frontami od západu...
S přibližujícím se termínem akce se čím dál víc nelibě koukám po předpovědi počasí. A každodenní upřesnění je nepříjemné jak kousavý svetr. Pár dní před akcí přehodnocujeme s Tomášem plán a zkracujeme sobotní přechod na Sliezsky dom, Velickou, Polský hrebeň, Zamrznutý, Prielom a Zbojnici, neděle má být lepší, tak ponecháváme stávající plán. V pátek večer nás cestou na vlak doprovází studený déšť...

Je sobota ráno šest hodin a my stojíme na malém nádraží v Tatranské Poliance. Po sněhu ani památky, jsou 3°C nad nulou a prší. Lyže na bágl, kapuci na hlavu a vyrážíme po asfaltce na Sliezsky…

V Alpách opravdu padal žlutý sníh a dostal se až na Šumavu. Saharský písek vál letos zvláště silně, moc nesněžilo, a tak se sjezdovalo, freeridovalo i běžkovalo ve žlutém.

Já to zažil v minulých dnech Obertauern na sjezdovkách. Evuša referovala o tomtéž z Tříjezerní slati, kde běžkovala.

Trochu oddílového bulváru: Michal Drobílek udělal konečně soudcovské zkoušky a časem se tedy může stát soudcem.
Po roce se tedy prý vrací k pořádnému lezení a taky pití piva.

Vivat Mělník! Gratulujeme.

Poznámka od Evky: Vždycky NA Mělníku!!! V Mělníku jsou sice nějaké vyhloubené štoly, ale lézt se v nich moc nedá. BtW: Vzhledem k tomu, že většinu příští pískařské sezony asi taky strávím poblíž, mě ta zpráva poměrně těší, Vivat Kokořínsko. :D

drobná jedovatá glosa od Lukas B.: nerad bych ňák machroval před přivandrovalcíma, ale můj táta študoval na stavební průmyslovce na Mělníce.

Nic neprospěje začátku sezóny tak, jako rozlezení se v jednoduchých cestách. Po dvou dnech na sportovkách a dvou dnech na treku v horách a proflákaném dopoledni jsme se nakonec rozhodli, že se nebudem pokoušet o nic ve stěně Aniča kuk, že je to dlouhé, že je to daleko, že Evu bolí ruka a vůbec. A že to bude pohoda, dát si takhle na závěr dovolené v Paklenici něco jednoduchého ve stěně Maniti kuk. V pohodové obtížnosti, David že si užije dobrodružství se zakládáním vlastního jištění a Eva se bude kochat a šetřit svojí ruku. Vyhlédli jsme si cestu Večernji, která má v průvodci dokonce dvě hvězdy a se slovy "je to jenom 4 céčko" vyrazili.

O 500 výškových metrů později jsme začali s takovým lehčím rozechvěním zkoumat stěnu a hledali, kde tedy bude to "nejslabší místo stěny". Z blízka už to vypadalo lépe. Při stoupání trojkovým komínem jsem si pískal, jaká je to pohoda mít nad cestou takovou převahu. Kámen, který jsem cestou uvolnil na Evu, se rozprskl těsně před ní a oblétl jí z obou stran, takže zatím vše v klidu. Třetí délka přinesla trochu lezení. Tak akorát, aby člověk získal pocit, že to je jako lézt v horách. Čtvrtá délka byl takový traverz ke stromu a pak už by to měla být jenom jedna délka na vrchol. "Hm." Koukám na to... "A to jako vážně? Tudy?" Nemá se to doběhnout traverzem až úplně doleva? Průvodce nepomohl, dal celkem nekompromisně najevo, že u žlutého fleku nahoru. A ještě jsem tam někde v tom kolmým zahlídnul dvě skoby štandu. "Se na to..." Kdyby tam nebyly, tak…

Den začínal vcelku slibně. Vystoupili jsme na parkovišti pod skalami a zamířili směrem na kopec, na kterém se měly nacházet skály.
Cestou se ale zjistilo, že nikdo nemá průvodce. A také na přístupové cestě stál přes cestu plot.

Otočili jsme to a zamířili do jiného sektoru. Tam se ukázalo, že nikdo nemá lezecký materiál. Nastoupil jsem tedy do cesty sólo, která začínala ve svahu. Znáte to, uděláte pár kroků traverzem a už jste 10 metrů nad zemí.

V tu chvíli mi začaly docházet síly. Jediné, co jsem měl na sobě, byla odsedávačka. Sundal jsem ji a snažil ji založit jako jištění. Ale zjistil jsem, že se nemám do ní čím cvaknout. A potom jsem se probudil. Ne s rukou v nočníku, ale s totálně dřevěnýma rukama.


Ani nebylo divu - předchozí den bylo třeba při renovaci parket položit lišty a udělat asi 70 metrů lepených spojů - 4 tuby do pistole. Co zmáčknutní, to jen asi 5 cm lepidla nebo tmelu.

Trénuje Adam Ondra s vytlačovací pistolí? Může z toho všeho strašit ve věži? A co na to Jan Tleskač?

První víkend v říjnu diktovalo naše lezecké ambice především deštivé počasí. Sobota propršela skoro celá, ale v neděli měl déšť ustávat, a tak se Filip s Radkou už v sobotu večer přiblížili k tajemstvím opředené oblasti - Jickovice. Zde se leze převážně po vlastním.
Kolem deváté ráno už skoro vůbec nepršelo, tak nebylo co řešit. Slanili k řece a po kluzké granodioritové žule začali opatně lézt zase nahoru. Na rozlez je ideální např. cesta Pila (4+, var. 5-). Pod výlezovým převisem tam sedí opravdický vodník. A kdo si nesáhl na jickovického vodníka, jako by v Jickovicích nebyl. Těžší cesty (cca od 7) jsou občas vyborhákované a sem tam se na vás blýskne i nýt. Štandy jsou pěkně udělané. Bez vlastního jištění a zkušeností ovšem vstup do oblasti nelze doporučit. Ale také borci, kteří se v deníčku na Lezci rádi ohánějí vysokými čísly, by vstup měli zvážit dvakrát. Místní klasa jim totiž průměr nezvedne.

Skála poměrně rychle vysychala, ale zejména ze začátku tak Radka s Filipem lezli velmi opatrně. Místy jsou skály pokryté mechy a lišejníky, kde se vlhkost drží pochopitelně déle. Poté, co zdolali Malého Čepelku (rozuměj: přelezli 3 cesty) byl čas tužit oddílového ducha. I když třemi cestami Jickovice ani zdaleka nelze vyčerpat, sbalili tedy frendy a rozjeli se za friendy Tomášem a Markétou do Zvírotic. Ještě je tam zastihli. Filip měl velkou radost z cesty Obecní přebor. Víc než před rokem ji lezl na druhém a utkvěla mu v paměti. Tentokrát na prvním. Bez Radčiny zázračné presky…

Moje předvánoční chuť investovat čtvrtletní prémie do něčeho užitečného, co nepodléhá inflaci (rozuměj: nutně jsem potřebovala šrouby do ledu) vedla mimo jiné i k zisku voucheru na dva celodenní skipasy na tyrolské ledovce. S Davidem jsme dohodli termín na prodloužený víkend, přes Airbnb rezervovali ubytování v Arzlu a plánovali, co budeme dělat ty zbylé dva dny po lyžování. Na sobotu jsme vymysleli skialpový výlet na Wildspitze po ledovci Taschachferner, v neděli bychom si mohli vylézt některý ze spousty místních ledů.

Plány jsou sice skvělá věc, počasí s nimi však často nesouhlasí. Už několik dní před odjezdem se proto dozvídám, že v celém údolí bylo velmi teplo a "pokud chci lézt v ledu, mám si skočit do ledovcové trhliny". Navíc má od středy do pátku napadnout přibližně 60 cm nového sněhu za velmi silného větru, takže odjíždíme za optimistické lavinové čtyřky. Alespoň že máme ty skipasy, v areálu bude bezpečno. Když se však v pátek ráno ještě pocvičíme v týmovém nasazování sněhových řetězů a konečně dojedeme ke spodní stanici Gletscherexpress, zjišťujeme, že kvůli silnému větru jsou z celého areálu v provozu pouze dvě kotvy. Navíc padá těžký mokrý sníh a ve spodní části lije. To příliš neláká k celodennímu lyžování. Tak nasazujeme pásy a alespoň po sjezdovce stoupáme na Rifflsee na polévku, abychom se po cestě a spaní v autě trochu protáhli.

Na přicházející víkend je předpověď naštěstí výrazně lepší. V sobotu nás vítá sluníčko a jasně modrá obloha. Vyjedeme tedy na…

Je trochu podivín, možná hipster, který dlouho nebyl v karlínském barber shopu - zarostlý, menšího vzrůstu a schovává se před davy v lese za Skautskou věží.
V průvodci Hruboskalsko č 1. dostal číslo věže 1., což ho ironií osudu předurčilo k tomu být outsider. Jinak vede spořádaný život, nosí u sebe vrcholovou knížku a vlastní i nějaké ty kruhy.

S lezci se potkává jen několikrát do roka. HORE ZDAR zazní někdy v dubnu, někdy v srpnu, někdy vůbec.

Z historek členů vím, že rakouské Gesäuse není cílovou destinací, která by oplývala samými pozitivními vzpomínkami. Výzvy mám ale ráda, takže když David navrhuje lezení Ödsteinkante, nemám nic proti. Loni se mi v Gesäuse líbilo, i když se rozhodně nejedná o lezení pro začátečníky. Kuba vypadá příjemně překvapen, že se jeho oblíbené místo zalíbilo i někomu dalšímu, když se ale zmiňuji o úmyslu lézt Ödsteinkante, rozesměje se. "Vy jste se zbláznili, to je cesta smrti," nebere si servítky Geo a zasypává nás historkami o příšerném nástupu a ještě horším sestupu, bloudění ve stěně, bivaku pod vrcholem a div ne smrti žízní. Ani to nás neodrazuje a tak ve středu po práci sedáme do auta směr Rakousko. Do Gesäuse přijíždíme před devátou večer a jelikož chceme vyrážet opravdu brzy, nejradši bychom přespali v autě hned u "nástupu na nástup". Během deseti minut ale přijíždí místní ochranář a přátelsky, leč rozhodně nás posílá spát do kempu a podotýká, že by nerad sobě i nám kazil noc, pokud by nás tu při další obhlídce znovu našel. Sjíždíme proto do kempu, na recepci ale teď už nikdo není, tak parkujeme hned u vjezdu a o hodinu později oproti mému (asi optimistickému) plánu zalézáme do spacáku. Budíček ve dvě třicet.
"Vstávej, je čtvrt na čtyři," budí mě asi o pět minut později Davidův hlas. "Cože, jakto? To jsem přeslechla budík?" Ne, David ho omylem nařídil na tři třicet. No, pěkně to začíná. Neochotně lezu ze spacáku. Pokud by se míra úspěšnosti horolezce měřila nechutí ráno (no,…